Detail rozhodnutí

I.ÚS 804/06

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.804.06
Datum: 1. 3. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 804/06 ze dne 3. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. ledna 2007 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. Ř., zastoupenou JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2006, č. j. 7 Co 1591/2006 - 455,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností splňující formální náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že Krajský soud v Českých Budějovicích porušil její základní práva garantovaná čl.

10 odst.

2, čl.

32 odst.

1 a 4, a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

18 odst.

1 Úmluvy o právech dítěte.

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud ve výroku I. změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21.

2006, č. j.

9 Nc 225/2003-335, ve výrocích v odstavci I., II., IV. a V., tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého Martina (jedná se o pseudonym) za dobu od 1.8.2003 do 12.7.2005 částkou 5.000,- Kč měsíčně.

Dále změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17.9.2003, č.j.

Nc 225/2003-17, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném pro nezletilého Martina (jedná se o pseudonym) pro dobu po rozvodu tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství (tj. počínaje dnem 13.7.2005) měsíčně částkou 5.000,- Kč a počínaje dnem 1.1.2006 částkou 3.500,- Kč měsíčně.

Dále rozhodl tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku každý sudý týden, a to první čtyři styky v sobotu od 13 do 17 hodin, další čtyři styky v sobotu od 9 do 17 hodin a dále každý sudý víkend od soboty 10 hodin do následující neděle do 17 hodin.

Dále je oprávněn stýkat se s nezletilým Martinem (jedná se o pseudonym) o hlavních školních prázdninách, vánočních svátcích, každý sudý rok o jarních prázdninách a každý lichý rok o velikonočních svátcích v rozsudkem přesně vymezené době.

Otec je povinen ve stanovenou hodinu počátku styku nezletilého v místě jeho bydliště od matky převzít a při skončení styku v témže místě matce předat.

Matka je povinna nezletilého na styk s otcem řádně připravit a vybavit.

Dále je povinna otce informovat o zdravotním stavu nezletilého a jeho školních výsledcích vždy, kdy o to otec požádá, minimálně však 1x za čtvrtletí a maximálně 1x měsíčně.

Ve výroku II. pak odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. ve výroku o dluhu na výživném zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací k okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výroků I. a II. naprosto vybočuje z mezí, které jsou stanoveny v ust. § 85 a násl. zákona č.

94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), pro rozhodování o výši výživného pro nezletilé děti.

Dle stěžovatelky měl odvolací soud v případě posouzení majetkových poměrů otce přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého i nemovitého majetku a byl povinen při rozhodování o výživném nezletilého obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného, což se dle stěžovatelky v tomto případě nestalo, a má za to, že soudy se nedostatečně zabývaly otázkou otcových výdělkových možností, zda má nějaký majetek, jaký je jeho životní standard a zda tento standard odpovídá jeho prokázaným příjmům, a je přesvědčena, že proces dokazování k této otázce prováděného v řízení před oběma soudy nedosahoval standardů zaručených v ústavních zákonech.

Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací soud nepostupoval správně ani tehdy, když nově rozhodl i o úpravě styku změnou výroku IV. soudu I. stupně, aniž by k této části provedl nové důkazy.

Stejně tak odvolací soud nepostupoval správně, když dle výroku I. napadeného rozsudku změnil také výrok V. soudu I. stupně o nákladech řízení, aniž ho jakkoliv zahrnul do dalšího textu a tam uvedl, jakým způsobem jej změnil.

Stěžovatelka dále upozorňuje na fakt, že ani v jednom stupni řízení nedostal u soudu slovo nezletilý či nebyl vyslyšen jeho názor ohledně rozsahu styku, přestože mu v době vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně bylo již patnáct let, což je dle stěžovatelky v rozporu s ust. § 100 odst.

3 o. s. ř.

Stěžovatelka tak má tak za to, že tímto postupem odvolací soud porušil její základní právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání ve věci péče o jejího syna a napadené rozhodnutí je v rozporu se základními principy a zásadami občanskoprávního řízení a jeho prostřednictvím bylo porušeno její základní právo garantované čl.

36 odst.

1 Listiny.

Dále stěžovatelka namítá, že byla porušena její práva chráněná čl.

32 odst.

1 a čl.

32 odst.

4 Listiny, kterými je garantována ochrana rodičovství a rodiny zákonem a garantováno právo rodičů vychovávat své děti a naopak dětem se zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu.

Stěžovatelka dále uvádí, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo garantované čl.

10 odst.

2 Listiny a práva nezletilého plynoucí z Úmluvy o právech dítěte, zejména z ust. čl.

18 odst.

S ohledem na výše uvedené proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citované rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy).

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody.

Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30.6.2004, sp. zn.

III.

ÚS 321/03 ).

Ohledně námitky porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl.

36 odst.

1 Listiny spočívající v nesprávném posouzení věci odvolacím soudem a v jeho nesprávném hodnocení důkazů, se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal.

Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy.

Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny a právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem; při rozhodování si odvolací soud obstaral dostatečné množství relevantních podkladů pro správné určení výše výživného (listinné důkazy vykazující celkové příjmy otce i matky nezletilého) a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatelka ve svém odvolání uvedla.

Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.

Další argumenty stěžovatelky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, jsou v podstatě opakováním námitek, které uplatnila již v podaném odvolání a jimiž se odvolací soud zabýval ve svém rozhodnutí.

Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces.

K dalším námitkám ohledně v ústavní stížnosti tvrzených porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředložila žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základních práv dokládaly.

Stěžovatelka namísto toho předestřela argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před odvolacím soudem, s jehož právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti.

Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích základních práv garantovaných čl.

10 odst.

2, čl.

32 odst.1 a 4 a čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

18 odst.1 Úmluvy o právech dítěte.

Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh stěžovatelky dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2007 Vojen Güttler předseda senátu