Detail rozhodnutí

I.ÚS 491/07 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.491.07.1
Datum: 5. 2. 2007
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 491/07 ze dne 2. 5. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. května 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. J. P., proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 21. 12. 2006, č.j. 4642/SZ/2006, a rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 8. 11. 2006, č. j. OSV/555/Nv/11679/06, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22.

2007, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl.

2 odst.

2, čl.

3 odst.

1, čl.

30 odst.

2, čl.

32 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl.

1 odst.

1 Ústavy ČR.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 8.

11.

2006 Magistrát města Most zamítl žádost stěžovatele o přiznání a výplatu měsíčně se opakujících dávek sociální péče.

Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský úřad Ústeckého kraje svým rozhodnutím ze dne 21.

12.

2006 dle § 90 odst.

5 zákona č.

500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, po podrobné rekapitulaci svého případu (žádost o udělení azylu v roce 1996, uzavření manželství se státní občankou ČR v roce 1998, žádost o udělení trvalého pobytu v roce 2000) a citaci příslušných zákonných ustanovení, v podstatě polemizuje s výkladem ustanovení § 103 odst.

1 zákona č.

100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, včetně poznámky pod čarou č.

71 odkazující na zákon č.

326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, učiněný správními orgány.

Podle názoru stěžovatele tím došlo k porušení jeho základních práv, neboť oba správní orgány odepírají stěžovatelovi přístup k jeho základním právům zaručeným čl.

30 odst.

2 a čl.

32 odst.

1 Listiny - prováděnými zákonem č.

100/1988 Sb., ve spojení se zákonem č.

482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákonem č.

463/1991 Sb., o životním minimu - jen pro obsah poznámky pod čarou č.

71 v § 103 odst.

1, druhá věta, zákona č.

100/1988 Sb., tedy jenom z důvodu přihlášení stěžovatele k pobytu na území České republiky podle zákona č.

325/1999 Sb., namísto zákona č.

326/1999 Sb.

Oba správní orgány příslušná ustanovení vyložily tak, že rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie má nárok na dávku a služby sociální péče pouze, pokud je k přechodnému pobytu na území ČR hlášen podle zákona č.

326/1999 Sb., čímž vyloučily z jeho působnosti ty rodinné příslušníky občanů členských států Evropské unie, kteří jsou k tomuto pobytu přihlášeny podle jiného právního předpisu.

Takový výklad je dle stěžovatele restriktivní, překračuje ony shora zmíněné meze, při jejichž uplatňování má být vždy šetřena podstata a smysl základních práv a svobod, ve svých důsledcích vede k nepřípustné diskriminaci stěžovatele (a tím i celé jeho rodiny), která nemá rozumnou oporu v zákoně a její opodstatněnost nevyplývá z žádného právního předpisu.

Stěžovatel zároveň namítl i porušení čl.

36 odst.

1 Listiny, neboť rozhodnutí krajského úřadu jako odvolacího orgánu nesplňuje zákonem požadované náležitosti, když se v něm dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami a pouze převzal odůvodnění rozhodnutí magistrátu.

S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K stěžovatelem namítanému porušení, ke kterému mělo dojít odmítnutím správních orgánů stěžovateli takovou pomoc poskytnout, Ústavní soud uvádí následující.

Dle čl.

30 odst.

2 Listiny má každý právo na pomoc v hmotné nouzi.

Podle odstavce třetího citovaného článku podrobnosti stanoví zákon.

K uvedenému je nutné připomenout, že čl.

30 Listiny je zařazen ve výčtu ustanovení, jichž je podle čl.

41 Listiny možné domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

Stěžovatel však neformuluje porušení zákonů, které provádějí ustanovení čl.

30, a omezuje se na tvrzení, že zákonem stanovené podmínky na přiznání dávek splňuje a nárok na pomoc v hmotné nouzi má.

Práva na sociální pomoc se ve smyslu citovaného článku lze domáhat v mezích limitovaných zákony a příslušný nárok vznikne za předpokladu splnění zákonem stanovených podmínek, v tomto případě ust. § 103 odst.

1 zákona o sociálním zabezpečení.

Dle věty druhé, odst.

1 tohoto zákona, "občané členského státu Evropské unie a jejich rodinní příslušníci72) mají nárok na dávky, pokud jsou hlášeni na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu71) po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li jim nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství73)", přičemž oním zvláštním právním předpisem je dle poznámky pod čarou č.

71 zákon č.

326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.

Pokud tedy v situaci, kdy stěžovatel není hlášen na území ČR k pobytu dle tohoto zvláštního právního předpisu, příslušné správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro poskytnutí dávek dle ust. § 103 zákona o sociálním zabezpečení, neshledal Ústavní soud v jejich postupu zásah do základních práv stěžovatele.

Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně porušení čl.

32 odst.

1 Listiny, dle kterého je rodičovství a rodina pod ochranou zákona, neboť žádné takové porušení v postupu správních orgánů v případě stěžovatele neshledává.

Právě naopak, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu, správní orgány jej při rozhodování o poskytování dávek sociální péče manželce stěžovatele a jejich společným dětem z důvodů přiznání větší výše těchto dávek, nezahrnuly mezi osoby společně posuzované, třebaže dle § 4 odst.

1 zákona č.

463/1991 Sb., o životním minimu, v tehdy platném znění, společně posuzovanou osobou byl.

Proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že správní orgány svým postupem nepřípustně diskriminovaly stěžovatele a jeho rodinu.

Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, týkající se nesprávného a restriktivního výkladu příslušného ustanovení (§ 103 odst.

1 zákona o sociálním zabezpečení) správními orgány, kdy jej měly s odkazem na poznámku pod čarou č.

71 zúžit pouze na zákon č.

326/1999 Sb.

Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 2.2.

2000, sp. zn.

ÚS 22/99 , zde není případný, neboť citovaný nález je založen na odlišných skutkových a právních podmínkách.

V tomto případě poznámka pod čarou č.

71 plní poslání zlepšit přehlednost a orientaci v právním předpisu a sama nestanovuje žádná závazná pravidla chování, nýbrž odkazuje na zvláštní právní předpis, který taková pravidla obsahuje.

Ani s námitkou stěžovatele spočívající v tom, že rozhodnutí krajského úřadu nesplňuje dostatečné náležitosti rozhodnutí a v odůvodnění se nikterak nevypořádal s jeho argumenty, čímž je vyloučena jeho ústavně zaručená ochrana u správního orgánu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny, se Ústavní soud neztotožňuje.

V postupu krajského úřadu nelze v žádném případě spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když své rozhodnutí řádně odůvodnil a podrobně se v něm vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl.

Jeho postup tak nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2007 Ivana Janů předsedkyně senátu