Detail rozhodnutí

IV.ÚS 739/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.739.05
Datum: 2. 2. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 739/05 ze dne 2. 2. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2005, čj. 61 UL 40/2005-9, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21.

2004 se F.

Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil nadepsané usnesení krajského soudu ze dne 10.

11.

2005 a uložil Okresnímu soudu ve Znojmě jednat v právní věci vedené pod sp. zn.

9 C 194/2001.

Z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel se návrhem podaným u Okresního soudu ve Znojmě domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn.

9 C 194/2001, ve které žádá přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu.

V uvedené civilní věci okresní soud usnesením ze dne 4.

2004 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u něho pod sp. zn.

9 C 231/2001, a to s odůvodněním, že ve smyslu § 109 odst.

2 písm. c) o.s.ř. probíhá řízení, které řeší otázku, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu.

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že nečinnost okresního soudu nelze považovat za dané situace za průtah a návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítl.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že řízení vedené pod sp. zn.

9 C 194/2001 zahájil žalobou ze dne 7.

2001.

Kromě toho před stejným okresním soudem vede jako strana žalující i další řízení sp. zn.

9 C 231/2001 a sp. zn.

18 C 1259/2003.

Dle jeho názoru ve všech těchto řízeních je porušováno jeho právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

90, čl.

95 odst.

1 a čl.

96 odst.

1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").

Ústavněprávní argumentaci ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu ústavní stížnost neobsahuje.

Stěžoval vyjádřil pouze svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu o neexistenci zbytečných průtahů s tím, že jej považuje za rozporný s prokázanými skutečnostmi.

Ústavní soud se seznámil s obsahem shromážděných podkladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele se závěrem Krajského soudu v Brně, že v řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě pod p. zn.

9 C 194/2001, ve které se domáhá přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, nedochází k neodůvodněným průtahům, neboť probíhá jiné řízení (sp. zn.

9 C 231/2001), v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí okresního soudu.

Stěžovatel se tak fakticky domáhal, aby Ústavní soud tento závěr krajského soudu přehodnotil a sám dospěl k závěru odlišnému, tedy že otázku, na jejíž vyřešení čeká okresní soud, může sám posoudit jako otázku předběžnou - jak uvedl v odůvodnění své stížnosti.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy.

Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.

Ústavní soud proto není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.

Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 31/97 , uveřejněný pod č.

66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

V daném případě je však zřejmé, že závěry krajského soudu ohledně existence podmínek pro přerušení řízení ve věci sp. zn.

9 C 194/2001 - byly-li by nesprávné - mohly by bezprostředně zasáhnout základní právo na projednání věci obecnými soudy bez zbytečných průtahů.

Proto se jimi Ústavní soud přímo zabýval, nicméně nedošel k závěrům odlišným od závěrů krajského soudu obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení.

Ústavní soud je toho názoru, že z hlediska práva na projednání věci sp. zn.

9 C 194/2001 bez zbytečných průtahů bude rozhodující, zda toto právo je, či bude respektováno v řízení vedeném před Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn.

9 C 231/2001.

V tomto směru však ústavní stížnost a její petit neobsahuje jakákoliv konkrétní tvrzení a návrhy, jež by otevíraly cestu k přezkumu posledně uvedeného řízení.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že přiměřenost délky řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře (viz např. nález ve věci sp. zn.

II.

ÚS 71/99 uveřejněný pod č.

83 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str.

281 a násl.), tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Z. proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č.

1/2002, str.

5 a násl.).

Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky.

Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (viz např. nález ve věci sp. zn.

IV. ÚS 55/94

, uveřejněný ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 39). Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 2. února 2006 Vlasta Formánková předsedkyně senátu