Detail rozhodnutí

IV.ÚS 604/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.604.05
Datum: 1. 4. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 604/05 ze dne 4. 1. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti O. H., zastoupené Mgr. Karlem Nováčkem, advokátem, AK Vackova 44, 612 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, č. j. 55 Az 553/2003-22, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č. j. 6 Azs 88/2004-51, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen princip rovnosti v právech a povinnostech dle článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst.

1 Listiny, zásada rovnosti zakotvená v článku 37 odst.

3 Listiny a v článku 96 odst.

1 Ústavy a konečně právo na vedení řízení v úředním jazyku státu, jehož je stěžovatelka státním příslušníkem.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z fotokopií rozsudků obecných soudů, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20.

2003, č. j.

OAM-288/AŘ-2002, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11.

2001, č. j.

OAM-6397/VL-11-02-2001, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na udělení azylu jako zjevně nedůvodný podle § 16 odst.

1 písm. e) zákona č.

325/1999 Sb., o azylu.

Krajský soud v Brně nenařizoval jednání, neboť to oba účastníci řízení shodně navrhli a rozsudkem ze dne 27.

11.

2003, č. j.

55 Az 553/2003-22, stěžovatelčinu žalobu zamítl, přičemž v odůvodnění rozsudku uvedl, že důvodem pro opuštění Ukrajiny byla obava z mafie, která ji zbila a požadovala po ní peníze, a dále důvody ekonomické povahy.

Dále upozornil na skutečnost, že stěžovatelka do České republiky přicestovala autobusem z Polska, přičemž autobus stavěl na hraničních přechodech, kde byli cestující kontrolováni celníky, a tak stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby požádala o azyl v Polsku.

V kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že jí soudní výzvy a rozhodnutí nebyly doručovány v mateřském jazyku, ačkoli s takovým postupem nevyjádřila souhlas.

Dále poukazovala na nesprávné zjištění skutkového stavu, kdy se soud nezabýval pácháním trestné činnosti vůči ní, a uváděla, že Polskem pouze projížděla, tedy v něm nepobývala (§ 2 odst.

2 zákona o azylu).

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31.

2005, č. j.

6 Azs 88/2004-51, kasační stížnost zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle které není soud povinen s účastníky řízení písemně komunikovat jinak, než v českém jazyce, a pojem "projíždí" vyložil tak, že je nutno na něj nazírat z hlediska smyslu celého azylového řízení, tedy podle toho, zda stěžovatelka měla v Polsku reálnou možnost požádat o azyl či nikoli.

Stěžovatelka má za to, že Ústava ani procesní předpisy nepřipouští právo jednat v úředním jazyce země, jejíž je občankou, pouze pro ústní jednání, nýbrž toto právo se týká celého řízení, a to i v případě, kdy ve věci není nařízeno ústní jednání.

Oba soudy stěžovatelce doručovaly veškeré písemnosti pouze v českém jazyce, přičemž tyto listiny obsahovaly odbornou právní terminologii, která se liší od hovorové češtiny.

V takovém případě naopak musí být účastníku řízení poskytována vyšší ochrana jeho práv a je třeba mu doručovat veškeré písemné akty v jeho mateřském nebo úředním jazyce, a to nejméně do doby, než se účastník takového práva vzdá; tento způsob doručování pak zvláště platí u listin, jimiž soud účastníka poučuje o jeho procesních právech a povinnostech.

Stěžovatelka soudům také vytýká, že se nezabývaly jejím tvrzením o útlaku, jež byl na ni v zemi původu činěn, a skutečností, že proti ní byla páchána trestná činnost, proti které státní orgány nezasáhly.

I hrozící reálná pomsta nelegálních struktur, před níž státní moc nechce nebo nemůže poskytnout účinnou ochranu, může představovat odůvodněný strach z pronásledování.

Soudy si nevyžádaly u příslušného ukrajinského ministerstva sdělení, z jakého důvodu jí nebyla poskytnuta ochrana.

K možnosti požádat o azyl v Polsku stěžovatelka uvádí, že touto zemí pouze projížděla a že má právo vybrat si zemi, ve které o azyl požádá.

Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejzávažnější procesní pochybení stěžovatelka shledává v absenci překladu dokumentů relevantních pro řízení, v němž usilovala o zrušení rozhodnutí o neudělení azylu.

Výkladem práva na tlumočníka se podrobně zabývalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku Pl.

ÚS - st.

20/05 ze dne 25.

10.

2005, v němž zaujalo postoj, že základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu článku 37 odst.

4 Listiny nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace článku 36 odst.

1 Listiny jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení.

Základní právo garantované článkem 37 odst.

4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak; to nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.

V odůvodnění stanoviska pak Ústavní soud konstatoval, že toto právo jako jedno z práv tvořících v souhrnu fair proces, garantuje Listina v článku 37 odst.

4, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v článku 5 odst.

2 a v článku 6 odst.

3 písm. a) a e) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v článku 14 odst.

3 písm. a ) a f).

Oproti mezinárodním instrumentům ochrany lidských práv a svobod Listina poskytuje širší ochranu v tom smyslu, že právo na tlumočníka nelimituje pouze na jednání v trestním řízení, ale garantuje ho i pro řízení ostatní.

Ústavní soud pojem práva na tlumočníka podrobil výkladu gramatickému, logickému a teleologickému.

Gramatický výklad zcela jednoznačně svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení se soudem, stejně tak logický výklad za použití argumentu a simili, neboť článek 6 odst.

3 písm. e) Úmluvy, ač je omezen toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s článkem 37 odst.

4 Listiny.

V souvislosti s tímto konstatováním je nutno poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která činí rozdíl mezi právem na tlumočníka a právem na překladatele, přičemž postačuje pomoc tlumočníka (srov. rozhodnutí č.

18913/03 Husain proti Itálii ze dne 24.

2005, publikováno na www.echr.coe.int).

Neexistence písemného překladu rozsudku ve věci nepředstavuje sama o sobě porušení článku 6 odst.

3 písm. e) Úmluvy (odst.

85 rozsudku č.

9783/92 Kamasinski proti Rakousku ze dne 19.

12.

1989).

Dle názoru Ústavního soudu i výklad teleologický svědčí pro tentýž závěr, jelikož sleduje stejný účel - fair proces nahlížený z aspektu přímé komunikace účastníka řízení se soudem.

Ústavní soud uzavřel, že rozsah základního práva na tlumočníka není možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje článek 36 odst.

1 Listiny, resp. článek 6 odst.

1 Úmluvy, protože právo na fair proces je naopak tvořeno komplexem dalších práv.

Jsou-li tyto ústavněprávní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku, není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho konkretizace.

Jinými slovy, pro konkretizaci těchto obecných ustanovení je prostor tam, kde tyto jednotlivé procesní záruky výslovně uvedeny nejsou.

Z těchto důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit námitkám stěžovatelky.

Ostatní výtky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu a zdůvodnění nevyhovění stěžovatelčině návrhu odkazem na ustanovení § 16 azylového zákona jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů; jejich rozhodnutí je náležitě odůvodněno.

Soudy nepochybily, když neprovedly šetření ve vztahu k důvodům udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu, neboť to lze provést teprve poté, kdy není žádost shledána zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 16 cit. zákona.

Ústavní soud neshledává ústavně nekonformním výklad ustanovení § 16 odst.

1 písm. e) zákona o azylu tak, jak jej provedl Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že pojem "projíždět" bezpečnou třetí zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu azylového řízení, kdy cizinec ve své zemi pronásledovaný má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet (srov. rozsudek 2 Azs 5/2003 ze dne 21.

2003).

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěrech soudů, které dovodily, že stěžovatelka mohla o azyl požádat již v Polsku, kterým projížděla, a že tato skutečnost brání tomu, aby zkoumaly, zda byly důvody pro udělení azylu dány či nikoliv.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených lidských práv a svobod, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2006 Vlasta Formánková předsedkyně senátu