Detail rozhodnutí

III.ÚS 65/06 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.65.06.1
Datum: 25. 10. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 65/06 ze dne 25. 10. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.

P., zastoupeného Mgr.

Lucií Panýrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

11.

2005, sp. zn.

6 Tdo 771/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.

2005, sp. zn.

61 To 37/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.

12.

2004, sp. zn.

25 T 89/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí, protože se domnívá, že jimi došlo k porušení práv zakotvených v čl.

36 odst.

1 a 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, čl.

90 Ústavy České republiky a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle stěžovatelova názoru se tak mělo stát především tím, že odvolací soud o jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku (jímž se soud prvního stupně dopustil "řady zásadních pochybení") rozhodl ve veřejném zasedání přesto, že žádal o jeho odročení a svou neúčast na něm "včas a řádně" omluvil.

Dále mělo být jeho právo na spravedlivý proces porušeno "nesprávným výkladem a aplikací" rozhodného ustanovení § 154 odst.

2 tr. zák.

Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle § 154 odst.

2 tr. zákona a trestný čin pomluvy podle § 206 odst.

1 tr. zákona, a byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní test odnětí svobody v délce tří týdnů.

Odvolání stěžovatele městský soud podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že je podle § 265i odst.1 písm. e/ tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že tento závěr vztáhl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst.

1 písm. d/ tr. řádu (který stěžovatel spojil s kritikou, že odvolací soud projednal odvolání v jeho nepřítomnosti); ohledně ostatních námitek pak dospěl k závěru, že způsobilé dovolací důvody podle § 265b odst.

1 písm. g/, resp. h/ tr. řádu jimi naplnit nelze.

Vlastním šetřením se dostalo Ústavnímu soudu poznatku, že rozsudkem ze dne 15.

2006, sp. zn.

4 Tz 25/2006, Nejvyšší soud ku stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného (stěžovatele), obě ústavní stížností napadená rozhodnutí - Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 - zrušil, a obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Za popsané procesní situace je ústavní stížnost nepřípustná.

Podle § 43 odst.

1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst.1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (zde stížnosti pro porušení zákona podle § 266 a násl. tr. řádu).

Byla-li ústavní stížností napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího rozhodnutím Nejvyššího soudu podle § 269 odst.

2 tr. řádu již dříve zrušena a řízení ve stěžovatelově trestní věci pokračuje (§ 270 odst.

1 tr. řádu), pak tím byla i ustavena - ústavní stížností požadovaná - situace, v níž se stěžovateli otevírá možnost uplatnit právní prostředky k ochraně svých práv, které se mu v probíhajícím trestním řízení (ve stadiu řízení před soudem prvního stupně) jako jeho účastníku (obviněnému) nabízejí.

To, čeho se stěžovatel domáhal ústavní stížností (odstranění jí napadených rozhodnutí), bylo předtím, než o ní bylo Ústavním soudem rozhodnuto, dosaženo jinak, uplatněním procesních instrumentů podústavního práva.

Co do oprávnění vyslovit porušení konkrétních ústavně zaručených práv nebo svobod (§ 82 odst.

2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu) platí obdobné; vedle subsidiarity své pravomoci ve vztahu k orgánům veřejné moci respektuje Ústavní soud ve vlastní judikatuře i princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, pročež si (zásadně) neosvojuje oprávnění k dosud neukončenému řízení vykonávat "dohled či dozor", což se týká zejména - nezávislých - obecných soudů.

Ochrana ústavnosti ostatně není pouze posláním Ústavního soudu, ale povinností všech orgánů veřejné moci; ten představuje v této souvislosti až institucionální mechanismus poslední.

Z uvedených důvodů je ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle shora citovaného ustanovení § 43 odst.

1 písm. e/ téhož zákona odmítl.

Výsledky řízení o stížnosti pro porušení zákona se nemohly dotknout usnesení, kterým Nejvyšší soud rozhodl o stěžovatelem podaném dovolání, resp. jímž dovolání podle § 265i odst.

1 písm. e/ tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Důvod k zásahu Ústavním soudem však není ani zde; v procesní situaci, jež nastala zrušením rozhodnutí soudů obou předchozích instancí, totiž není ústavní stížností (rovněž) napadené usnesení dovolacího soudu způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, neboť již do jeho právního postavení nezasahuje.

Jelikož není ani zřetelného důvodu, aby - byť jen z důvodů procesních - muselo být odklizeno (případnému dovolání proti pozdějšímu rozhodnutí ve stěžovatelově trestní věci nepřekáží), je přiléhavé, konformně závěrům předchozím, ústavní stížnost i v této části posoudit jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2006 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj