Detail rozhodnutí

III.ÚS 617/06 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.617.06.1
Datum: 11. 8. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 617/06 ze dne 8. 11. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. S., zastoupeného JUDr. Josefem Pokorným, advokátem v Novém Městě nad Metují, Vrchovinská 975, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, čj. 26 Co 206/2006-42, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 27.

2006 domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.

2006, čj.

26 Co 206/2006-42, kterým byl změněn II. výrok usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 28.

2003, čj.

10 Nc 3639/2003-6, tak, že náhrada nákladů, které stěžovateli jako soudnímu exekutorovi vznikly v exekučním řízení, byla uložena nikoliv oprávněnému (jak to učinil prvostupňový soud), ale povinnému.

Dle stěžovatele bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho právo vlastnit majetek a dále právo na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 28.

2003, čj.

10 Nc 3639/2003-6, byla nařízena exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky ve výši 13 440,- Kč a k vymožení nákladů exekuce.

Provedením exekuce byl pověřen stěžovatel.

Tentýž soud usnesením ze dne 25.

11.

2004, čj.

10 Nc 3639/2003-26, na návrh oprávněného zastavil exekuci a ve II. výroku rozhodl, že oprávněný je povinen stěžovateli nahradit náklady exekuce.

O náhradě nákladů rozhodl dle § 87 odst.

1 a § 89 exekučního řádu, ve spojení s § 146 odst.

2 a § 271 občanského soudního řádu.

K zastavení řízení došlo, dle názoru prvostupňového soudu, z důvodu zpětvzetí návrhu oprávněným, proto oprávněný svým jednáním "zavinil", že řízení bylo zastaveno.

Soud vyslovil, že stěžovateli nelze upírat nárok na odměnu za jeho práci a náhradu nákladů, které mu v souvislosti s exekucí vznikly.

Proti II. výroku se oprávněný odvolal s tím, že náklady by měl hradit povinný, neboť exekuce byla zastavena nikoli pro zavinění oprávněného, ale z důvodu nedostatku majetku povinného.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení tak, že změnil výrok o náhradě exekučních nákladů stěžovatele a namísto oprávněnému uložil náhradu těchto nákladů povinnému.

Při rozhodování aplikoval § 87 odst.

3 a § 89 exekučního řádu, ve spojení s § 271 občanského soudního řádu.

Uvedl, že v exekučním řízení zásadně platí, že jeho náklady hradí exekutorovi povinný (§ 87 odst.

3 exekučního řádu); při zastavení řízení může být dle § 89 exekučního řádu uložena náhrada oprávněnému.

Dle souvisejícího § 271 občanského soudního řádu tedy existuje možnost soudu posoudit důvody zastavení exekuce.

Dle odvolacího soudu důvodem návrhu na zastavení exekučního řízení nebyla libovůle nepokračovat, ale situace předvídaná § 326a občanského soudního řádu.

Proto se má, dle jeho názoru, uplatnit standardní nákladový režim dle § 87 odst.

3 exekučního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v tomto případě měla být dle § 89 exekučního řádu uložena náhrada nákladů oprávněnému.

Postupem druhostupňového soudu mu bylo odepřeno právo na úplatu, tj. byl pominut kogentní § 3 odst.

1 exekučního řádu, který stanoví, že exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu.

Uvedené ustanovení má, dle stěžovatele, na mysli úplatu reálnou a nikoliv pouze formálně přiznanou, o které je zřejmé, že je fiktivní.

Úplata náleží exekutorovi vždy a nikoli pouze při příznivých okolnostech (tj. nahodile).

Návrhem na nařízení exekuce si oprávněný objednává určitou službu a pokud by její vykonání nemělo být spojeno s úplatou, potom by byl exekutor zákonem nucen provádět stanovené služby (činnosti) bez úplaty.

Uložení náhrady nákladů povinnému v situaci, kdy exekuce byla zastavena pro nedostatek majetku povinného, je dle stěžovatele v rozporu s principem spravedlnosti a je poznamenáno formalismem.

Stěžovatel dále uvedl, že odmítnout exekuční úkony může jen z velmi omezených důvodů a nijak neovlivní skladbu věcí, ve kterých má exekuci provést.

K zastavení řízení z důvodu neexistence majetku přitom dochází, přes veškerou snahu, přibližně u 50 % z celkového nápadu.

Pokud by postup odvolacího soudu převzaly všechny soudy, potom by exekutor neobdržel v 50 % všech věcí žádnou úplatu.

Nejenže by však fakticky neobdržel odměnu, ale také by sám nesl náklady v podobě mezd, poštovného, nákladů s použitím automobilu atd.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku (§ 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dotazem u Okresního soudu v Trutnově dne 11.

10.

2006 (č. l.

7 spisu Ústavního soudu) Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo napadené usnesení doručeno dne 30.

2006, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě již dne 27.

2006.

Přestože ústavní stížnost byla podána před počátkem běhu lhůty pro její podání (předčasně), má Ústavní soud za to, že zde byl naplněn smysl § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu, neboť podstatné je, že stěžovatel podal ústavní stížnost po vyhlášení napadeného usnesení, tj. v době, kdy byl soud usnesením již vázán a stěžovatel se mohl s rozhodnutím seznámit.

Stěžovateli proto nemůže být k tíži, jestliže podal ústavní stížnost dříve, než mu bylo doručeno písemné vyhotovení napadeného usnesení.

Ústavní soud dále přezkoumal ústavní stížnost z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze v tomto kontextu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

K postavení exekutora a jeho nárokům na náhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil již v celé řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí ve věci sp. zn.

II.

ÚS 150/04 , sp. zn.

III.ÚS 42/06 , sp. zn.

IV.ÚS 54/06 , sp. zn.

IV.

ÚS 180/06 , sp. zn.

III.ÚS 225/06 , sp. zn.

III.

ÚS 283/06 ).

V souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, týkající se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce, přijalo plénum Ústavního soudu dne 12.

2006 stanovisko sp. zn.

Pl.

ÚS-st.

23/06, kde konstatovalo: "Není porušením čl.

11 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." V případě stěžovatelovy ústavní stížnosti není důvod se od předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i od uvedeného stanoviska odchýlit.

Ústavní soud zde proto uvedl pouze část dříve uvedené argumentace a v dalším stěžovatele odkazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech a na jeho stanovisko.

Ústavní soud již vyslovil názor, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá základní charakteristika, a sice provádění soustavné činnosti za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko.

Exekutor tedy má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ani nákladů exekuce.

Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

Ohledně obav o "ekonomické přežití" soudních exekutorů a o jejich nezávislost Ústavní soud již poukázal na zákonné možnosti čelit rizikům prostřednictvím oprávnění exekutora požadovat složení zálohy, možnosti odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně i využití legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [§ 90 odst.

3, § 30 písm. b), § 55 odst.

2 exekučního řádu].

Ústavní soud uznal za ústavně-konformní takový výklad § 87 až § 89 exekučního řádu, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 občanského soudního řádu), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst.

1 exekučního řádu).

V obou úpravách se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst.

1 občanského soudního řádu), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno.

Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (§ 87 odst.

3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného bez toho, že by již zde byly specifikovány.

Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 občanského soudního řádu (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce.

V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 občanského soudního řádu naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu.

Ústavní soud také vyslovil, že pokud nákladový výrok zní tak, že nárok na náhradu svých nákladů má exekutor vůči povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl.

11 Listiny základních práv a svobod.

Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není a ani z jiných důvodů být nemůže.

Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a "dnes nesolventní" povinný jím nemusí být později.

Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného.

Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu.

Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2006