Detail rozhodnutí

III.ÚS 454/06 #1

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.454.06.1
Datum: 24. 10. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 454/06 ze dne 24. 10. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti, již podal V.

V., t.č., zastoupeného JUDr.

Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 842, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.

2005, sp. zn.

7 To 84/2005, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.

2005, sp. zn.

47 T 2/2005, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je toho názoru, že jimi došlo k porušení jeho základních práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.

V podrobnostech stěžovatel uvedl, že v jeho věci byly porušeny zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst.

5 a odst.

11 tr. řádu, neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a pominuly, že doznání obviněného je nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.

Podle stěžovatele byla porušena i zásada ústnosti trestního řízení (ohledně svědka I.

S.), soud prvního stupně "podrobně a jasně neodůvodnil neprovedení důkazních návrhů", a konečně stěžovatel namítl, že protokol z hlavního líčení (v části výslechu svědka V.

B.) trpí "nesprávností a zkreslením".

Z ústavní stížnosti a z šetření Ústavního soudu se podává, že stěžovatel napadeným rozsudkem městského soudu ve spojení s výše citovaným usnesením vrchního soudu (spolu s A.

K.) byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst.

1, 2 písm. h/ tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnáct a půl roku; uložen mu byl též trest vyhoštění, a to na dobu neurčitou.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15.

2006, sp. zn.

3 Tdo 65/2006, tak, že je podle § 265i odst.

1 písm. b/ tr. řádu odmítl.

Dovolací soud dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatel ohlásil dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g/ tr. řádu (jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku), ve skutečnosti byly jeho námitky namířeny toliko "proti skutkovým zjištěním soudu, zejména proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu", v důsledku čehož bylo dovolání podáno "z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu".

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl.

87 odst.

1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst.

3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie.

Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 58/95 , Sbírka nálezů a usnesení, sv.

7, č.

2, str.

331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn.

III.

ÚS 598/01 ,

I. ÚS 242/03

II. ÚS 703/02

I. ÚS 161/03

I. ÚS 230/03

I. ÚS 649/04

III. ÚS 666/04

II. ÚS 78/05

III. ÚS 323/05

III. ÚS 344/06

III. ÚS 362/06

a další). Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne (§ 43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu). Ačkoli Ústavní soud uvedený závěr vztáhl též k situacím, kdy nenapadené rozhodnutí dovolacího soudu nebylo rozhodnutím, jímž bylo dovolání posouzeno jako (věcně) nedůvodné (§ 265j tr. řádu), je v posuzovaném případě přiléhavé podrobněji zhodnotit i okolnost, že dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu než uvedeného v § 265b tr. řádu (§ 265i odst. 1 písm. b/). V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje (byť implicite) názoru dovolacího soudu, že v dovolání uplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jinak se jeví hodnocení případu, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti naopak vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítl, a to ať tak učinil v ústavní stížnosti výslovně nebo jen tím, že usnesení dovolacího soudu nenapadl. Nutno mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu v případě, kdy dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li totiž přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Z toho plyne, že bylo-li stěžovatelem podané dovolání v dané věci vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 18. 10. 2005 (zatímco ústavní stížnost byla podána 8. 6. 2006). Tento závěr odpovídá i stěžovatelově vůli, vyjádřené ústavní stížností; ačkoli rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel zmínil, učinil tak jen k tvrzení, že "lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována", aniž by mu však jakkoli obsahově oponoval. Opětovným předložením (skutkových, resp. procesních) námitek, jež dříve adresoval dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. V obou uvažovaných případech je tedy závěr shodný; ústavní stížnost je neprojednatelná, a Ústavní soud nemůže, než ji odmítnout (§ 43 odst. 1 písm. b/, resp. e/ zákona o Ústavním soudu). P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2006 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj