Detail rozhodnutí

III.ÚS 426/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.426.05
Datum: 1. 9. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 426/05 ze dne 9. 1. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005, sp. zn. 48 T 19/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Formálně vadnou ústavní stížností napadl stěžovatel ve své vazební věci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005 (48 T 19/2004) a tvrdil, že "Okresní a též Krajský soud v Ústí nad Labem svým shora označeným rozhodnutím" porušil jeho ústavní "právo na svobodu (čl.

8 odst.

1 a 2, čl.

1 odst.

5 Listiny základních práv a svobod)".

Formální vady spočívaly v tom, že k návrhu nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

6 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu), stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30 odst.

1 zákona o Ústavním soudu), návrh nebyl předložen v potřebném počtu stejnopisů a nebylo z něj zcela patrno, čeho se jím stěžovatel domáhá (§ 34 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel k výzvám Ústavního soudu (č. l.

6 a 9 spisu Ústavního soudu) formální vady svého návrhu odstranil.

I přes zmíněné výzvy Ústavního soudu a doplnění návrhu ze strany zvoleného advokáta setrval na tom, že navrhuje zrušit toliko vpředu označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Podle poučení o opravném prostředku v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005 (48 T 19/2004) je zřejmé, že proti tomuto usnesení je přípustné podání stížnosti, k jejímuž vyřízení je příslušný Vrchní soud v Praze.

Kopii stížnosti k Vrchnímu soudu v Olomouci přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti.

Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Za tohoto stavu věci je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná.

Podle § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Podle ustanovení § 72 odst.

6 zákona o Ústavním soudu musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.

Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. usnesení ve věci IV.

ÚS 58/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., č.

2, Praha 1997).

Pokud tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně.

Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

V projednávané věci stěžovatel, jak je jednoznačně zřejmé z petitu ústavní stížnosti i obsahu plné moci, napadl pouze vpředu označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, avšak nikoliv rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele, přestože stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, jakožto poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, podal.

Ústavní soud je přitom petitem návrhu (nikoliv jeho odůvodněním) vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností.

Nadto v daném případě není zřejmé, zda již Vrchní soud v Praze o stížnosti stěžovatele rozhodl, či nikoliv.

Pokud by Vrchní soud dosud své rozhodnutí nevydal, pak by byla ústavní stížnost stěžovatele podána předčasně.

Tato skutečnost tedy nemá vliv na výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele.

Rovněž není rozhodné, že stěžovatel zmatečným způsobem ve svém návrhu brojí proti postupu okresního soudu, když jako soud I. stupně rozhodl v dané věci Krajský soud v Ústí nad Labem.

Z těchto důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele soudcem zpravodajem pro nepřípustnost odmítl [§ 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2006