Detail rozhodnutí

III.ÚS 35/06

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2006:3.US.35.06

Datum

26. 7. 2006

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 35/06 ze dne 26. 7. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Ing.

V.

Š., b/ Mgr.

M.

K. a c/ J.

H., zastoupených advokátem Mgr.

Jiřím Audym, se sídlem ve Šternberku, Hlavní náměstí 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.

10.

2005, č.j.

28 Cdo 244/2005-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.

7.

2004, č.j.

20 Co 241,242/2004-198, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15.

12.

2003, č.j.

25 C 94/97-171, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15.

12.

2003, č.j.

25 C 94/97-182, a ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 3 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "z důvodů rasové perzekuce", t a k t o : Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona s e o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, majíce za to, že jimi došlo k porušení čl.

1, čl.

3 odst.

1, čl.

4, čl.

11 odst.

1 a čl.

38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl.

1, čl.

4 a čl.

9 odst.

3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), jakož i čl.

1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, a z týchž důvodů, kterými odůvodnili tuto stížnost, navrhli posléze, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 3 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "z důvodů rasové perzekuce".

Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se podává následující.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15.

12.

2003, č.j.

25 C 94/97-171, bylo rozhodnuto o restitučním nároku založeném zákonem č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tak, že prvním dvěma žalobcům (J.

S. a J.

P.) bylo vyhověno, zatímco žaloba třetí žalobkyně M.

Š. byla zamítnuta.

Soud uzavřel, že k vydání dotčených nemovitých věcí nevyzvala v zákonné lhůtě osobu povinnou, a její restituční nárok tak byl prekludován.

Ani příznivých důsledků zákona č.

116/1994 Sb. se podle obvodního soudu dovolávat nemůže, neboť není osobou, jež byla v majetkové sféře postižena v době nesvobody z důvodu "rasové perzekuce", nýbrž perzekuce "politické".

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.2004, č.j.

20 Co 241, 242/2004-198, rozsudek soudu prvního stupně (o žalobě M.

Š.) potvrdil, zčásti též z jiných důvodů, maje rovněž za to, že její restituční nárok byl opožděně podanou výzvou prekludován.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26.10.2005, č.j.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26.10.2005, č.j.

28 Cdo 244/2005-243, dovolání jmenované žalobkyně zamítl, když se ve výkladu restituční podmínky spočívající v odnětí majetku z důvodu "rasové perzekuce" ztotožnil s tím, který podal soud prvního stupně, a odkázal dále na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 16.

12.

2004, sp. zn.

III.

ÚS 107/04 .

Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé (vedle dovolání) i žalobou pro zmatečnost, v níž tvrdí, že původní žalobkyně M.

Š. v průběhu odvolacího řízení zemřela (dne 30.

5.

2004), aniž by odvolací soud z této okolnosti vyvodil odpovídající procesní důsledky; jednak jednal a vydal rozhodnutí (1.

7.

2004) v době, kdy M.

Š. neměla způsobilost být účastníkem řízení, jednak stěžovatelům, jejím dědicům, byla tímto nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Řízení o žalobě bylo vzhledem k probíhajícímu řízení dovolacímu přerušeno, a dosud v něm nebylo rozhodnuto.

Okolnosti, v nichž stěžovatelé spatřují důvody žaloby pro zmatečnost, vytýkají i v ústavní stížnosti, kde dále namítají (stejně jako před obecnými soudy) nesprávnost právního posouzení věci, resp. výkladu ustanovení § 3 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb., ve znění zákona č.

116/1994 Sb., jmenovitě podmínky odnětí majetku z důvodu "rasové perzekuce".

Ústavnímu soudu přísluší podle čl.

83 Ústavy postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst.

1 písm. a/ zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).

Ústavní stížnost je podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to neplatí pro obnovu řízení (§ 72 odst.

3) a mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 237 odst.

1 písm. c/ o.s.ř.).

Tím je ku standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány.

Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Z uvedeného principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že byla-li proti napadenému rozhodnutí podána též žaloba pro zmatečnost, lze ústavní stížnost projednat až poté, co bude skončeno řízení o této žalobě.

V daném případě, se zřetelem k uplatněným důvodům žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst.

1 písm. b/, odst.

3 o.s.ř.), je nutné do tohoto okamžiku ústavní stížnost považovat za nepřípustnou; případné kladné rozhodnutí o žalobě je totiž způsobilé vytvořit předpoklady nejen pro náležité určení účastníků v řízení před obecným (odvolacím) soudem, nýbrž i subjektů legitimovaných k podání ústavní stížnosti (srov. § 72 odst.

3 o.s.ř.), je nutné do tohoto okamžiku ústavní stížnost považovat za nepřípustnou; případné kladné rozhodnutí o žalobě je totiž způsobilé vytvořit předpoklady nejen pro náležité určení účastníků v řízení před obecným (odvolacím) soudem, nýbrž i subjektů legitimovaných k podání ústavní stížnosti (srov. § 72 odst.

1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, § 107 o.s.ř.).

Povinnost vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu znamená "vyčerpat" i ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě požadovaného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (žaloby pro zmatečnost).

Jestliže je ústavní stížnost nepřípustná, uplatní se ustanovení § 43 odst.

1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný.

Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť podle § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (v daném případě žaloby pro zmatečnost).

Za této situace pozbývá potřebného základu též návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí; nemá jej ostatně i jinak, neboť dotčené výroky - tak jako tak - vykonat z povahy věci nelze.

Je-li ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá i podmínka projednání návrhu na zrušení části ustanovení § 3 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb., neboť i kdyby mu mohlo být vyhověno, nemůže již mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv.

Takový návrh musí být odmítnut (zde senátem) rovněž (§ 43 odst.

2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2006 Jan M u s i l v. r. předseda senátu Za správnost: Jana Němečková