Detail rozhodnutí

III.ÚS 336/06 #1

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2006:3.US.336.06.1

Datum

16. 10. 2006

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 336/06 ze dne 16. 10. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ A.

H. a b/ J.

H., zastoupených JUDr.

Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.

2.

2006, č.j.

9 Co 319/2005-344, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3.

12.

2004, č.j.

12 C 629/96-313, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že předmětem sporu je dohoda o převodu členských práv a povinností "k bytu č.

37 v Lounech, Palackého ulici čp.

2494", již uzavřela dne 3.

10.

1994 Marie Zúbková se stěžovateli (jako nabyvateli), jejíž platnost v řízení před obecnými soudy proti stěžovatelům napadly úspěšně osoby, které se ohlásily jako právní nástupci jmenované převodkyně.

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4.

6.

1999, č.j.

12 C 629/96-65, žalobě o určení neplatnosti této dohody vyhověl, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21.

4.

2000, č.j.

9 Co 818/99-89, rozsudek soudu prvního stupně zrušil (s právním názorem ohledně aktivní legitimace žalobců), a soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 1.

11.

2002, č.j.

12 C 629/96-202, žalobu zčásti zamítl a zčásti řízení o žalobě zastavil.

Odvolací soud usnesením ze dne 25.

9.

2003, č.j.

9 Co 195/2003-280, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s (procesním) názorem, že na straně žalobců se jednalo o nerozlučné společenství (§ 91 odst.

2 o.s.ř.).

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 3.

12.

2004, č.j.

12 C 629/96-313, určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností je neplatná, a Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10.

2.

2006, č.j.

9 Co 319/2005-344, tento rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) potvrdil.

Obě posledně uvedená rozhodnutí obecných soudů napadli v řízení před nimi žalovaní ústavní stížností, ve které namítají existenci procesních vad, jimiž řízení před obecnými soudy podle jejich názoru trpí v podobě a intenzitě, jež dosahují ústavněprávní roviny.

Z šetření u Okresního soudu v Lounech se Ústavnímu soudu dostalo zjištění, že dne 13.

4.

2006 podali stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení "§ 237 odst. odst.

1 písm. b/, příp. c/ o.s.ř.", a které je obsahově (ve smyslu uplatnění rozhodných námitek) v podstatě identické s ústavní stížností, o niž zde jde.

O dovolání dosud Nejvyšší soud nerozhodl.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

87 odst.

1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst.

1 písm. a/ zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány.

Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Podle § 43 odst.

1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení); to neplatí pro dovolání, které může být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení (dovolacího soudu).

Stěžovatel tedy není povinen vyčerpat procesní prostředek, jímž je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanskoprávní věci, které může být přípustné jen za splnění podmínek stanovených v § 237 odst.

1 písm. c/, odst.

3 o.s.ř.

Jinak je tomu v případě dovolání, přípustného podle § 237 odst.

1 písm. b/ o.s.ř.; to je "procesním prostředkem", který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu není samozřejmě splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě případného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání).

Jinak řečeno, o ústavní stížnosti nemůže být věcně rozhodnuto dříve, než zahájené řízení o dovolání bylo skončeno; ostatně i z toho, že stěžovatelé je podali, lze usuzovat, že předpokládají možnost odstranění namítaného zásahu do jejich práv již v rámci dovolacího řízení.

Principům subsidiarity ústavněprávního přezkumu neodpovídá, aby ústavní stížnost byla věcně posouzena dříve, než o dovolání rozhodl dovolací soud.

Z toho plyne, že zahájení (a trvání) řízení o dovolání, jež nebylo skončeno, překáží zásadně tomu, aby ústavní stížnost mohla být hodnocena jako přípustná.

To je evidentní zejména v případě dovolání přípustného podle § 237 odst.

1 písm. b/ o.s.ř. (jež bylo dovolateli ohlášeno), a má místo i v případech dovolání přípustného jen podle § 237 odst.

1 písm. c/ o.s.ř., jestliže dovolatelé uplatnili zde způsobilé dovolací důvody.

Konformně názorům, vyjádřeným v obdobných věcech již kupříkladu v usneseních Ústavního soudu ve věcech sp. zn.

IV.

ÚS 137/02 , sp. zn.

I.

ÚS 227/03 nebo sp. zn.

III.

III.

ÚS 194/05 a dalších, dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji ve shodě s tím, co bylo výše předznačeno, soudcem zpravodajem podle citovaného ustanovení § 43 odst.

1 písm. e/ téhož zákona odmítl.

Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele v jejich právech nepoškozuje, neboť podle § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tak by tomu bylo i v případě, že by dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné proto, že dovolacím soudem nebyly shledány ani podmínky přípustnosti podle § 237 odst.

1 písm. c/ o.s.ř.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2006 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj