Detail rozhodnutí

III.ÚS 271/06

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:3.US.271.06
Datum: 4. 12. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 271/06 ze dne 12. 4. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 271/06

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele Dr.

Ing.

B., zastoupeného JUDr.

Miroslavem Demčákem, advokátem se sídlem Baranova 17, 130 00 Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 15. července 2004 č. j.

47 Co 21/2003-81, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jímž byl jednak (I.) ve výroku stran merita věci potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. října 2002 č. j.

7 C 192/2000-65, dále (II.) změněn tentýž rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení a posléze (III.) rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím dospěl k závěru, že nelze vyhovět návrhu stěžovatele (takto v řízení před nimi žalobce) na určení, že je vlastníkem přesně označené stavby; opírajícímu se o argumentaci, dle níž mu byla vydána jako součást celku, tj. spolu s pozemky jemu vydanými na základě zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Příslušným rozhodnutím pozemkového úřadu (Okresního úřadu v Kroměříži ze dne 11. června 1997 č. j.

PÚ 3676/92-LC/3) totiž nebylo určeno, že by byl i vlastníkem předmětné stavby.

Pokud tedy stěžovatel nepodložil své žalobní žádání jiným tvrzeným právním titulem a tento nedovodily ani obecné soudy, vycházející z toho, že stavba není součástí pozemku (§ 120 odst.

2), nebylo lze dle jejich přesvědčení žalobě stěžovatele vyhovět, a to ani s přihlédnutím k argumentaci poukazující na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

II.

ÚS 78/98 , resp. rozhodovací důvody v něm obsažené.

Následně podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro nepřípustnost usnesením ze dne 6. ledna 2006 č. j.

22 Cdo 2686/2004-98 odmítl [§ 237 odst.

1 písm. c), § 243b odst.

5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Dovolací soud totiž neshledal, že by právní otázky, na jejichž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, měly charakter zásadního právního významu (§ 237 odst.

3 o. s. ř.).

Konstatoval, že ze zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá, že stavby zřízené osobou odlišnou od oprávněné osoby jsou ve vlastnictví osoby, jíž byly pozemky vydány (arg. § 22 odst.

7 cit. zák., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

3 Cdon 1176/96).

Jako irelelevantní posoudil rovněž námitku kolaudace předmětné stavby (až) v průběhu restitučního řízení, když právní význam má v daném ohledu vznik stavby jako předmětu vlastnického práva, přičemž je nerozhodné, že dosud nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí (R 44/1993).

Takto nastíněný výklad ve věci relevantního jednoduchého práva stěžovatel rozporuje tvrzením, dle něhož bez souhlasu vlastníka pozemku nikdo nemůže získat majetek tím způsobem, že něco postaví na cizím pozemku ( sp. zn.

II.

ÚS 78/98 ), když v době konání restitučního řízení se na vydávaný pozemek jako na cizí pohlíží.

V této souvislosti rovněž namítá, jak již učinil i v řízení před obecnými soudy, že nebyl demolován betonový podstavec, jenž byl součástí pozemku a na němž se předmětná stavba nachází.

Právní význam přisuzuje i skutečnosti, že teprve v roce 1996 byla realizována její kolaudace a následně převedena na třetí osobu, čímž došlo k poškození restituovaných nemovitostí jako celku.

Stěžovatel takto spatřuje v meritorním výsledku sporu dotčení ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl.

11 odst.

1, odst.

3 Listiny základních práv a svobod a domáhá se, aby Ústavní soud citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR].

Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí neshledal.

Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost (včetně těch v usnesení Nejvyššího soudu vyslovených, jemuž sluší primárně a především výklad jednoduchého práva, § 14 a násl. zák. č.

6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odkázat, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl.

82 odst.

1 Ústavy ČR.

Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (např. nálezy ve věci sp. zn.

III.

ÚS 126/04 ,

III. ÚS 303/04

II. ÚS 539/02

IV. ÚS 221/04

a další). Poukaz na z kontextu vytrženou tezi vyslovenou v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 78/98 , který dopadal stran vymezení předmětu řízení, resp. sporné otázky na zcela zjevně odlišnou (a v rámci jí samotné extrémně specifickou) skutkovou a právní situaci, se potom jeví jako nepřiléhavý. Z povahy postavení Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, stížnostních bodů návrhu ve spojení s dostatečným odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, jakož i judikatury příkladmo uvedené podává se zjevná neopodstatněnost návrhu stěžovatele; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2006