Detail rozhodnutí

II.ÚS 704/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.704.05
Datum: 3. 8. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 704/05 ze dne 8. 3. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem Brno, Kpt. Jaroše 3, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 10. 2005, č. j. 3 Zt 336/2005-25, a usnesení Služby kriminální policie a vyšetřování Městského ředitelství Policie České republiky Brno ze dne 14. 9. 2005, č. j. MRBM-8697/TČ-03-2005, takto : Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ve svém návrhu stěžovatel napadá rubrikovaná rozhodnutí orgánu činných v trestním řízení, neboť se domnívá, že bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z čl.

36 odst.

1 ve spojení s čl.

8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem který stanoví zákon.

Domáhá se tak vydání nálezu, jímž se v záhlaví uvedené rozhodnutí zruší.

Napadeným usnesením policejního orgánu bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže a krádeže spáchaných ve formě spolupachatelství.

Stěžovatel proti usnesení policejního orgánu podal stížnost k Městskému státnímu zastupitelství v Brně s odůvodněním, že policejní orgán zahájil trestní stíhání pouze na základě domněnek, nepodložených informací a podkladů jiných, než které byly obsahem spisu.

Tím porušil zákonná ustanovení trestního řádu a trestní stíhání je tak neodůvodněné.

Státní zástupce neshledal v postupu policejního orgánu při rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žádné procesní ani věcné pochybení a usnesením stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.

Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž tvoří samostatnou soudní soustavu, v jejímž rámci je povolán k přezkumu ústavnosti.

Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna toliko šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva.

S ohledem na tuto charakteristiku se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda činnost orgánů činných v trestním řízení nevybočila z rámce ústavního pořádku a zda stěžovatel nebyl dotčen na svých základních právech a svobodách, jak tvrdí.

Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat závěry o dostatečném množství vyšetřovacích úkonů, na jejichž základě orgán činný v trestním řízení rozhodl o odůvodněnosti usnesení o zahájení trestního řízení.

V přípravné fázi, tj. před zahájením trestního stíhání, je orgán činný v trestním řízení povinen učinit pouze potřebná šetření a opatření nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a směřující k zjištění jeho pachatele.

Stěžovatel namítá, že jediným důvodem zahájení trestního stíhání proti jeho osobě byl podklad, který orgán činný v trestním řízení nezanesl do záznamu, a tudíž se nemohl stát součástí spisu.

Důvodnost zahájení trestního stíhání je třeba hodnotit komplexně.

Není zákonného ustanovení, které by kladlo na orgán činný v trestním řízení požadavek minimálního množství podkladů či určitých obligatorně získaných podkladů k rozhodnutí o zahájení trestního řízení.

Orgány činné v trestním řízení ze získaných podkladů, jež uvedly v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání (protokol o trestním oznámení poškozeného, okolnosti zjištěné domovní prohlídkou obviněného S.

R., vyhodnocení záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu), vyslovily závěr o oprávněnosti zahájení trestního stíhání.

Vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání začíná teprve fáze vyšetřování trestného činu.

Na míru zjištění skutkového stavu a na neměnnost úvahy - z níž vychází přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o tom, že byl určitou osobou spáchán trestný čin - logicky nelze proto klást stejná měřítka jako na obsah obžaloby, nebo na obsah důkazního řízení jak je provádí soud, neboť právě ten je povolán k verifikaci a absolutizaci závěru o tom, zda a jaký byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem.

Ze zákona toliko vyplývá pro běh trestního řízení od okamžiku vydání usnesení o zahájení trestního stíhání požadavek, aby soulad mezi mírou zjištěných skutečností byl v jednotě s určitou mírou pravděpodobnosti, že trestný čin byl spáchán osobou, proti níž bylo trestní stíhání zahájeno.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v úvodní fázi trestního řízení dostatečný stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení.

Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí.

Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že trestné jednání nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu prokázáno a ve skutkové větě popsáno v natolik precizní míře, jako je tomu např. u obžaloby či v soudním výroku o vině.

V postupu orgánů činných v trestním řízení tak Ústavní soud neshledal pochybení ústavního rozměru.

Orgány činné v trestním řízení svým postupem neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatele.

Právě usnesením o zahájení trestního stíhání je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl.

8 odst.

2 Listiny, spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví.

Teprve od této chvíle je možné provádět důkazy, které se ke skutku, pro který bylo sděleno obvinění, vztahují.

Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§ 165 trestního řádu ) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy trestní řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy provedené v řízení přípravném.

Dodržení tohoto postupu je nutností k naplnění práva na spravedlivý proces garantovaný čl.

36 Listiny a vyjadřuje snahu demokratické společnosti vykonávat trestní řízení objektivně, spravedlivě a za stejných podmínek (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn.

III.

ÚS 471/99 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č.

36, str.

251 a násl., dále rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn.

III.

ÚS 346/01 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č.

30, str.

237 a násl.).

V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2006 Stanislav Balík předseda senátu