Detail rozhodnutí

II.ÚS 657/06

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.657.06
Datum: 18. 10. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 657/06 ze dne 18. 10. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Zuzanou Zientkovou, advokátkou Advokátní kanceláře Kausta & Zientková, se sídlem Čs. Legií 5, Ostrava, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2006, č. j. 7 Cmo 147/2005-135, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 1997, č. j. 23 Cm 190/96-31, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. M. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. října 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 1997, č. j.

23 Cm 190/96-31, kterým byl k námitkám stěžovatelky ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný tímtéž soudem dne 2. září 1996 pod sp. zn.

2 Sm 275/96, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2006, č. j.

7 Cmo 147/2005-135, kterým byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.

Tvrdí, že těmito rozsudky byla porušena její základní práva podle čl.

37 odst.

2, a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje závazkový vztah mezi ní a vedlejším účastníkem řízení z let 1991 až 1993, jakož i jeho konfliktní vyústění a vznik směnky ze dne 26. října 1993.

Proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Krajským obchodním soudem v Ostravě ze dne 2. září 2006, sp. zn.

2 Sm 275/96, podala námitky, v nichž argumentovala neexistencí jakékoliv pohledávky vedlejšího účastníka řízení vůči ní, a dále vynucením podepsání směnky násilím.

O rozsudku ze dne 22. ledna 1997, kterým bylo o těchto námitkách negativně rozhodnuto, se dozvěděla až dne 4. září 2002 od soudního exekutora současně s tím, že na základě tohoto rozsudku byla proti ní zahájena usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. května 2002 exekuce.

Proto jednak brojila proti nařízení exekuce a po nahlédnutí do soudního spisu, z něhož zjistila obsah rozsudku, podala dne 13. září 2004 odvolání.

Toto odvolání bylo pro opožděnost odmítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2004, které bylo k odvolání stěžovatelky změněno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2005 tak, že se odvolání neodmítá.

Stěžovatelka se tak osobně zúčastnila až dvou ústních jednání odvolacího soudu.

Z toho dovozuje, že bylo porušeno její základní právo na veřejné ústní projednání věci bez průtahů, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jakož i její základní právo na rovnost v řízení.

Nesouhlasí přitom s právními závěry rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, a to zejména se zamítnutím důkazů vztahujících se k její námitce existence vzájemné pohledávky.

Závěr o neprojednatelnosti takovéto námitky podle ní nezohledňuje skutečnost, že nezavinila několikaleté průtahy v řízení, v důsledku nichž nemohla navrhnout svědky V.a H.

O. a J.

K., kteří v mezidobí zemřeli, jakož i přestupkový spis a zdravotní dokumentaci, které byly v mezidobí skartovány.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jemuž nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech porušení podústavního práva, které současně nepředstavuje porušení ústavně základních práv a svobod.

Na druhou stranu ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod není vyhrazena pouze Ústavnímu soudu, ale jsou k ní povolány i obecné soudy (čl.

4 ve spojení s čl.

81 Ústavy České republiky).

Proto i případná pochybení obecných soudů při řízení v určitém stupni mohou a mají být napravena při řízení ve vyšších stupních, aniž by v případě nápravy byl s ohledem na princip subsidiarity dán prostor ke kasační pravomoci Ústavního soudu.

Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že při řízení před soudem prvého stupně došlo k porušení jejího základního práva na projednání věci v její přítomnosti, tak aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům a sama důkazy navrhovat.

Toto pochybení však bylo napraveno v průběhu odvolacího řízení, kde se (jak sama uvádí) zúčastnila ústního jednání a navrhovala důkazy (jak správně uvádí odvolací soud na str.

4 rozsudku).

Řádným posouzením těchto důkazních návrhů pak bylo učiněno zadost jejímu základnímu právu na rovnost v řízení.

Z ústavněprávního pohledu přitom rozhodně nelze nic vytknout odmítnutí těch důkazních návrhů, které z povahy věci nemohou směřovat k relevantnímu napadení směnečného závazku, jak správně rozvádí odvolací soud na str.

3 a 4 rozsudku.

Je tedy ústavně souladné, pokud obecný soud akceptuje provedení jen těch důkazů, které mohou sloužit objasnění skutkových okolností vymezených žalobním tvrzením a vyjádřením protistrany.

V platném procesním rámci totiž není možné, aby se v důsledku jiných důkazních návrhů či skutkových tvrzení "rozmělnilo" řízení, neboť by to vedlo k naprosté neefektivnosti soudního řízení a v konečném důsledku i k porušování základních procesních práv.

Porušení práva na rovnost účastníků řízení přitom rozhodně nelze spatřovat v tom, že soud prvého stupně neověřoval dotazem na policejní orgán, zda se stěžovatelka v době doručování předvolání k ústnímu jednání a rozsudku nacházela v místě svého trvalého bydliště či nikoliv.

Z tehdy platné právní úpravy ani z rozhodovací činnosti obecných soudů při její aplikaci, coby materiálního práva v širším smyslu, totiž nevyplývala povinnost soudu k takové aktivitě v případě aplikace fikce doručení.

Taková aktivita by totiž přicházela v úvahu pouze v případě, kdy by pobyt stěžovatelky nebyl soudu znám.

Z poštovní relace však evidentně nevyplývalo, že by se stěžovatelka odstěhovala z adresy (ze které předtím i poté se soudem komunikovala) neznámo kam.

Z výpovědi svědkyně B.

Š., slyšené v rámci řízení o odvolání proti usnesení o odmítnutí odvolání, vyplynula pouze dočasná (byť právně relevantní) nepřítomnost stěžovatelky na adrese svého trvalého bydliště.

Ze zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C.

7, 40, 1 pr.

Iust.) ovládající v demokratickém právním státě každé soudní řízení, vyplývá, že se lze domáhat svých práv jen tam, kde jsou plněny povinnosti spojené s uplatňováním těchto práv.

Poukazem na svá práva totiž není možné zakrývat naprosto bezdůvodné ignorování průběhu procesu a práv a povinností s tím spojených (srov.

1 Petr 2, 16b).

K naplnění těchto práv totiž z přirozené povahy věci nemůže dojít tam, kde účastníci řízení neposkytují soudu součinnost nezbytnou k jejich řádnému uplatnění (srov.

Bureš.

J. a kol.: Občanský soudní řád.

Komentář.

I. díl.

6. vydání.

Praha: C.

Beck, 2003. str.

15).

Pokud tedy stěžovatelka řádně obdržela směnečný platební rozkaz a podala proti němu včasné námitky, bylo její povinností chovat se nadále jako účastnice řízení.

Pokud v takovém postavení neoznámila soudu svoji dlouhodobou (tři a půl měsíce trvající) nepřítomnost v místě svého trvalého bydliště, a o řízení se ani nijak jinak nezajímala, nelze následné komplikace spojené s (o více než sedm let) později podaným odvoláním považovat za průtahy v řízení zapříčiněné výhradně nebo převážně soudem.

Takový pohled by se totiž příčil materiálnímu pohledu na obsah základních práv a svobod, který je jako jediný Ústavním soudem při jeho rozhodovací činnosti uplatňován.

Stěžovatelkou plédovaný a zcela zjednodušující pohled, že řízení trvalo pro průtahy v řízení ze strany soudů od 5. března 1996 do 7. června 2006, tj. více než deset let, totiž nelze ze strany Ústavního soudu přijmout.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu