Detail rozhodnutí

II.ÚS 602/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:2.US.602.04
Datum: 5. 4. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 602/04 ze dne 4. 5. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele R.P., zastoupeného advokátem Mgr.

P.K., podané proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19.

2002 čj.

6 T 2/2002 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.

2003 čj.

8 To 447/2002, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně s tím, že jimi, jakož i postupem těchto soudů předcházejícím vydání rozhodnutí, se cítí dotčen na svých základních právech; konkrétně označil právo na soudní ochranu a spravedlivý proces obsažené ve čl.

36 odst.

Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").

Rozhodnutí žádá nálezem zrušit.

Ze spisu o nalézacím řízení, který byl od soudu prvého stupně vyžádán, zjistil Ústavní soud následující podstatné okolnosti případu.

Po provedeném dokazování Městský soud v Brně shledal stěžovatele vinným trestným činem zanedbání povinné výživy dle ustanovení § 213 odst.

1 trestního zákona za to, že v době od září 1999 do sdělení obvinění (září 2001) nijak nepřispěl na výživu svých nezletilých dětí B. a M.P., ačkoliv mu bylo výživné stanoveno pravomocným rozsudkem, přičemž za uvedené období mu vznikl na výživném dluh ve výši 16.800,-Kč.

Stěžovateli vyměřil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je otcem jmenovaných dětí a výživné na ně vyměřil opatrovnický soud, přičemž výši stanoveného výživného shledal soud z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele adekvátní.

Stěžovatel byl schopen svou vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem plnit, ale neučinil kroky potřebné k tomu, aby se tak stalo.

Soud se v této souvislosti důkladně zabýval zdravotním stavem stěžovatele ve vztahu k možnosti jeho dalšího pracovního uplatnění, zda a jak se o možnost získat práci ucházel, jaké je spektrum jeho výdajů.

Při úvaze o druhu a výši trestu soud přihlížel k obecným hlediskům obsaženým v trestním zákoně a zkoumal též polehčující i přitěžující okolnosti; zde především konstatoval, že stěžovatel byl za trestný čin zanedbání povinné výživy vůči svým dětem již jednou pravomocně odsouzen, a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12.

2001 sp. zn.

2 T 191/99.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně stížností napadeným usnesením zamítl, neboť závěry soudu prvého stupně považoval za správné.

Nejvyšší soud ČR pak odmítl stěžovatelovo dovolání jako podané z jiného důvodu, než pro který lze dovolání podle trestního řádu podat.

Stěžovatel v podání, kterým prostřednictvím advokáta dne 6.

2005 doplnil svůj původně vadný návrh, uvedl, že zásadně nesouhlasí se závěry obecných soudů o své schopnosti vyživovací povinnosti dostát.

Zejména zdůraznil, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje získat zaměstnání v jeho profesi.

Jediným příjmem jsou proto sociální dávky, z nichž nemůže měsíčně dětem vyplácet stanovených 700,-Kč.

Po posouzení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, a proto ji odmítl, aniž by činil ve věci další procesní úkony.

Protože stěžovatel navrhl zrušit pouze rozhodnutí soudu prvého stupně a odvolacího soudu, usnesením soudu dovolacího ze dne 21.

2004 sp. zn.

11 Tdo 1468/2003, které se předmětné trestní věci také týká, se Ústavní soud nezabýval.

Ústavní soud především konstatuje, že i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl.

83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů.

Nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

K námitkám stěžovatele lze obecně konstatovat, že tyto svojí podstatou směřují toliko do oblasti přehodnocování provedeného dokazování obecnými soudy a právních závěrů z něho vyvozených.

Přitom podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu "přehodnocovat"hodnocení důkazů provedené obecnými soudy pouze tehdy, jestliže mezi ním a mezi právními závěry z něho vyvozenými existuje extrémní rozpor.

V souzené věci se však o tento případ zjevně nejedná.

Jak vyplývá z předmětného soudního spisu, napadená rozhodnutí obecných soudů se dostatečným způsobem opírají o výsledky provedeného dokazování a Ústavní soud neshledal, že by mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z něho vyvozenými bylo možno spatřovat extrémní nesoulad ve smyslu jeho ustálené judikatury.

V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy přijaté skutkové i právní závěry pečlivě a přehledně odůvodnily a ani v tomto směru jim nelze ničeho vytknout.

Podanou stížnost pouze nelze hodnotit jinak než jako pokus stěžovatele domoci přezkoumání rozhodnutí, s nímž není spokojen, Ústavním soudem coby další soudní instancí, což by ovšem bylo v rozporu se zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2006 Stanislav Balík, v.r. předseda senátu