Detail rozhodnutí

I.ÚS 795/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:1.US.795.04
Datum: 23. 2. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 795/04 ze dne 23. 2. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z.S., zastoupené advokátem Mgr.

J.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 30.

2004, čj.

29 Odo 812/2004 - 583, usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 27.

11.

2003, čj.

1 Ko 148/2003 - 479, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 17.

2000, čj.

24 K 98/99 - 27, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pro rozpor s čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") V ústavní stížnosti uvedla, že v řízení, ve kterém byl prohlášen konkurs na její majetek, obecné soudy jednaly se "Z.S." a jí také doručovaly, ačkoli jméno stěžovatelky je "Z.".

Ve věci by proto měla být vydána opravná usnesení.

Dále namítla, že pokud v řízení o dovolání proti prvnímu usnesení vrchního soudu (ze dne 6.

2001, čj.

2 Ko 71/200 - 51) byla zastoupena advokátem, mělo být i usnesení vrchního soudu ze dne 27.

11.

2003, čj.

1 Ko 148/2003 - 479, doručeno tomuto advokátovi (JUDr.

L.S.).

Pokud se tak nestalo, měla být řádně poučena o lhůtě k podání dovolání.

K tomu ale nedošlo, takže byl porušen čl.

37 odst.

2 Listiny.

Neobsahovalo-li usnesení odvolacího soudu poučení o dovolání, mohlo být dovolání, podle názoru stěžovatelky, podáno ve čtyřměsíční lhůtě podle § 240 odst.

3 OSŘ.

V souladu s ustanovením § 42 odst.

3, 4 zákona o Ústavním soudu bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení, tj.

Nejvyššího soudu ČR, vrchního soudu, krajského soudu a vedlejšího účastníka - Č.

Všechna vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí.

Nejvyšší soud ČR k námitce stěžovatelky, podle níž mělo být usnesení odvolacího soudu doručeno též jejímu advokátovi, uvedl, že JUDr.

L.S., v době doručování usnesení odvolacího soudu, již stěžovatelku nezastupoval.

O tom svědčí mj. to, že v dovolacím řízení (ve věci sp. zn.

29 Odo 815/2004) začal tento advokát stěžovatelku zastupovat až poté, co sama podala opožděné dovolání.

K námitce stěžovatelky, že ustanovení § 240 odst.

3 OSŘ je nutno aplikovat i ve věcech, které podle zákona č.

30/2000 Sb. mají být projednány podle dosavadních předpisů, uvedl, že jeho rozhodnutí, ve kterém posuzoval včasnost dovolání, je shodné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu.

K otázce poučovací povinnosti odvolacích soudů o dovolání odkázal Nejvyšší soud ČR především na své usnesení ze 17.

12.

2002, sp. zn.

35 Odo 317/2001, a nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 65/93 .

K námitce stěžovatelky, týkající se jejího jména a vydání případných opravných usnesení, uvedl, že se nejedná o skutečnost, ke které by měl Ústavní soud přihlédnout při úvaze o opodstatněnosti stížnosti.

Přesto odkázal na své usnesení ze dne 2.

2004, sp. zn.

29 Odo 310/2002, podle něhož lhůta k podání odvolání proti opravenému výroku rozhodnutí se účastníku řízení nově otevírá pouze tehdy, je-li důsledkem takové opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností.

Jestliže tedy skutečně existuje v rozhodnutí soudů taková chyba, může se stěžovatelka domáhat nápravy pořadem práva před obecnými soudy.

Obsah procesního spisu nezakládá podle Nejvyššího soudu ČR rozpor mezi tím, jak soudy označovaly stěžovatelku a jak ona označovala sama sebe v různých podáních.

Odkázal např. na poslední dovolání ze dne 16.

2004, kde se stěžovatelka označila jako "Z.S.".

Jednoznačný postoj nezaujala stěžovatelka ani v ústavní stížnosti, na titulní straně uvádí "Z.", v adrese pro doručování "Z.".

Vrchní soud odkázal na obsah všech tří napadených usnesení.

O odvolání stěžovatelky bylo rozhodováno podle občanského soudního řádu ve znění do 1.

2001, od toho se odvíjelo poučení o opravných prostředcích.

Soud uvádí, že stěžovatelka sama např. ve svém odvolání ze dne 9.

2000 proti usnesení krajského soudu ze dne 17.

2000 uváděla jméno "Z.", a nikoli "Z.".

Krajský soud ve vyjádření k námitce stěžovatelky, že její správné jméno je Z., uvedl, že v dosavadním průběhu konkursního řízení stěžovatelka vystupovala a činila veškeré úkony pod jménem Z.S. a na nesprávnost ve svém jménu nikdy nepoukazovala.

Za neodůvodněnou považuje také její námitku, podle které usnesení vrchního soudu ze dne 27.

11.

2003, čj.

1 Ko 148/2003 - 470, mělo být doručeno JUDr.

L.S.

Tomu byla udělena plná moc pouze k jejímu zastupování v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu ČR vedeném pod sp. zn.

29 Cdo 2721/2000.

Podle názoru krajského soudu by měla být ústavní stížnost odmítnuta jako opožděná, protože dovolání ve věci nebylo přípustné a ústavní stížnost měla být podána ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení vrchního soudu ze dne 27.

11.

2003.

Vedlejší účastník, k námitce vztahující se k nesprávně uváděnému jménu stěžovatelky s odkazem na výpis dat z registru ekonomických subjektů, živnostenský list, koncesní listinu a účetnictví stěžovatelky, sdělil, že stěžovatelka alternativně používá označení "Z.", "Z." či "Z.".

Nejednotně se označuje i v ústavní stížnosti.

Bez ohledu na uvedené byla stěžovatelka vždy jednoznačně identifikována (společně s uvedením data narození a bydliště).

Soudy logicky a správně aplikovaly na případ občanský soudní řád platný do 31.

12.

2000.

Z toho, že do OSŘ bylo doplněno ustanovení § 240 odst.

3, nelze dovozovat, že novou úpravu je nutno použít i na řízení probíhající podle dřívějších právních předpisů.

Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že usnesením krajského soudu ze dne 17.

2000, čj.

24 K 98/99 - 27, byl prohlášen konkurs na majetek stěžovatelky.

Vrchní soud usnesením ze dne 6.

2000, čj.

2 Ko 71/2000 - 51, odmítl jako opožděné odvolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu.

K dovolání stěžovatelky toto usnesení zrušil Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19.

2003, čj.

29 Cdo 2721/2000 -171, a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud usnesením ze dne 27.

11.

2003, čj.

1 Ko 148/2003 - 479, potvrdil usnesení krajského soudu ze dne 17.

2000 o prohlášení konkursu.

Dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 27.

11.

2003 odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30.

2004, čj.

29 Odo 812/2004 -583.

Jak již Ústavní soud výše uvedl, návrh stěžovatelky splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem, a to včetně dodržení šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv.

1, nález č.

5, str.

41).

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn.

IV.

ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

3, nález č.

39, str.

281).

Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Námitky stěžovatelky, v nichž formuluje, v čem spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv, lze shrnout do tří bodů.

Prvním je, že obecné soudy ji nesprávně označily, když místo jejího jména "Z." uvedeného v občanském průkaze, uvedly jméno "Z.".

Dále namítla, že usnesení vrchního soudu nebylo doručeno jejímu právnímu zástupci a její poslední námitkou je, že jí nebylo soudem dáno řádné poučení o dovolání.

Tím jí údajně byla znemožněna kvalifikovaná právní obrana.

Námitka stěžovatelky, týkající se jejího jména, je zcela nepřípadná.

Stěžovatelka v různých situacích a při různých právních úkonech (viz její vlastní podání v rámci řízení před obecnými soudy, živnostenský list, údaje v registru ekonomických subjektů, a další) požívá drobně pozměněné varianty svého jména - "Z." a sama je jednotně neuvádí dokonce ani v rámci jednoho podání - ústavní stížnosti.

Navíc je zřejmé, že tato drobná variace jejího jména nemůže, v řízení před obecnými soudy, při existenci dalších identifikačních údajů (pobyt, datum narození), způsobit její záměnu s jinou fyzickou osobou a ve výsledku způsobit případný zásah do jejích ústavně zaručených základních (především procesních) práv.

I druhou z námitek stěžovatelky považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.

Advokátovi JUDr.

L.S. byla udělena plná moc pouze k zastupování stěžovatelky v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu ČR, vedeném pod sp. zn.

29 Cdo 2721/2000, což ostatně uvádí i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti na str.

2, v odstavci čtvrtém.

Protože uvedený advokát stěžovatelku zastupoval pouze v této dílčí části občanského soudního řízení, a nikoli v řízení celém, usnesení vrchního soudu ze dne 27.

11.

2003 mu doručeno být nemohlo.

Nakonec se Ústavní soud podrobněji zabýval námitkou stěžovatelky, týkající se absence poučení o dovolání a interpretace příslušných přechodných ustanovení občanského soudního řádu.

Podobnou problematikou vztahující se k poučení obecných soudů o podání dovolání se Ústavní soud již zabýval a v několika rozhodnutích konstatoval, že v případě, kdy obecné soudy dostatečně nesplnily svou poučovací povinnost, zasáhly do práva domáhat se soudní ochrany podle čl.

36 odst.

1 Listiny (nález sp. zn.

III.

ÚS 65/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

1, nález č.

27, str.

213; nález sp. zn.

IV.

ÚS 92/03 , sv.

30, nález č.

93, str.

383 téže sbírky).

Jednalo se o případy podobné, nikoli však totožné.

Všechny citované nálezy Ústavního soudu se totiž týkaly řízení u obecných soudů, v nichž byla dovolání přípustná přímo ze zákona, bez ohledu na to, zda "zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští" (viz nález sp. zn.

III.

ÚS 65/93 ).

Zákonodárce zvolil při novelizaci OSŘ zákonem č.

30/2000 Sb. řešení, podle něhož se na již započatá řízení před obecným soudem i nadále vztahuje úprava dovolání, zrušená počínaje 1.

2001, včetně délky lhůty pro podání dovolání.

Takovou povahu mělo i řízení ve věci stěžovatelky.

Interpretaci novely č.

30/2000 Sb. zvolenou Nejvyšším soudem ČR nelze, z ústavněprávních hledisek, zpochybnit (viz usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 22/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

25, str.

367), jakkoliv vyvolává nepraktické následky, jejichž příkladem je i tato ústavní stížnost.

Jinými slovy, odvolací soud byl, podle znění OSŘ účinného do 31.

12.

2000 (a aplikovatelného ve smyslu části 12. zákona č.

30/2000 Sb. i na případy projednávané po 31.

12.

2000), povinen poučit účastníka řízení o podání dovolání jen za situace, pokud dovolání bylo přípustné bez dalšího, tj. přímo ze zákona.

Tak tomu v přezkoumávané věci stěžovatelky nebylo, protože její dovolání nebylo přímo přípustné ze zákona.

Ústavní soud konstatuje, že uvedenou interpretaci poučovací povinnosti o možnosti podání dovolání, zmíněnou poprvé v nálezu sp. zn.

III.

ÚS 65/93 a posléze několikrát potvrzenou (viz výše citované nálezy), zaujal i Nejvyšší soud ČR, o čemž přímo svědčí jeho odkaz na relevantní judikaturu Ústavního soudu (viz str.

1 usnesení ze dne 30.

2004), příp. jeho vyjádření k této ústavní stížnosti.

Napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR tak z hlediska ústavněprávního není co vytknout.

Samotné odmítnutí dovolání pro opožděnost ani absence poučení v rozhodnutí vrchního soudu tak vzhledem k uvedenému nebyly způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva stěžovatelky.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2006 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu