Detail rozhodnutí

I.ÚS 747/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:1.US.747.04
Datum: 2. 7. 2006
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 747/04 ze dne 7. 2. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr.

J.J., zastoupené advokátem JUDr.

J.V., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 1.

2004, čj.

58 Co 320/2004 - 210, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.

2004, čj.

29 C 17/2001 - 179, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která po doplnění ze dne 7.

2005, splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").

Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými ve sporu o výživné manželky, byla porušena její práva zaručená čl.

1, čl.

3 odst.

3, čl.

10 odst.

1, 2, čl.

36 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podle stěžovatelky k porušování jejích práv docházelo již v rozvodovém řízení, což měl konstatovat i Ústavní soud v usnesení ze dne 12.

2003, sp. zn.

IV.

ÚS 778/02 , a dochází k němu i v řízeních souvisejících.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle kterého by přiznání výživného v její věci bylo v rozporu s dobrými mravy.

Podle stěžovatelky ve věci rozhodovaly podjaté soudkyně, s nimiž měla osobní a profesionální konflikty.

V řízení jsou ukládány povinnosti pouze stěžovatelce (jako žalobkyni), soudy nepřihlížejí k jejím důkazním návrhům.

Řízení je bezdůvodně protahováno.

Z označených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, podanou dne 23.

2001, domáhala přiznání výživného manželky ve výši 25 000,-- Kč měsíčně.

Ve věci rozhodl obvodní soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 5.

2004, čj.

29 C 17/2001 - 179, tak, že žalobu stěžovatelky zamítl (předcházející tři rozsudky byly vždy zrušeny odvolacím soudem).

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 1.

2004, čj.

58 Co 320/2004 - 210.

Stěžovatelka především polemizuje se závěrem obecných soudů, podle kterého by přiznání výživného manželky, v jejím případě, bylo v rozporu s dobrými mravy.

Ústavní soud není další odvolací instancí v rámci obecného soudnictví a k posuzování interpretace podústavního práva obecnými soudy přistupuje pouze za splnění zcela specifických a výjimečných podmínek (viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 224/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

15, nález č.

98, str.

17]).

Postoj Ústavního soudu k výkladu pojmu dobrých mravů obecnými soudy vyplývá z četné judikatury (viz např. nález sp. zn.

ÚS 528/99 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

23, str.

217] nebo nález sp. zn.

II.

ÚS 249/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

10, str.

383]).

Obecné soudy v této věci dospěly k závěru, že stěžovatelka v době podání žaloby splňovala podmínky pro přiznání výživného.

Ovšem za situace, kdy řízení o rozvod účelově protahovala (zejména opakované nedostavení se k jednání, vznášení námitek podjatosti, návrhy na delegaci jinému soudu), by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy, s ohledem na ustanovení § 104 zákona o rodině a § 3 odst. občanského zákoníku.

Ústavní soud nespatřuje na tomto závěru nic ústavně nekonformního, nejedná se o interpretaci svévolnou ani extrémní, možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů ve smyslu výše citované judikatury zde tedy není dána.

Argumentace obecných soudů je zcela konzistentní, racionální a logicky odůvodněná.

Procesní postup a aplikace podústavního práva byly ústavně souladné, nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, garantovaného čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nedošlo ani k zásahu do jiných ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Pokud stěžovatelka ve své stížnosti několikrát odkázala na usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 778/02 , v němž měl Ústavní soud konstatovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, je nutno podotknout, že v uvedené věci nebyl návrh stěžovatelky vůbec meritorně projednáván (její stížnost byla podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná) a v tomto usnesení není vůbec nic o tom, že by bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv.

1, str.

41).

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod [čl.

83 Ústavy ČR].

Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn.

IV.

ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

3, str.

281).

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka rovněž navrhla vydání nálezu, kterým by se upravil zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak, že by se do ustanovení § 88 písm. b) OSŘ vložila další věta, formulovaná stěžovatelkou.

Ústavní soud je podle Ústavy ČR [čl.

87 odst.

1 písm. a), b)] pouze tzv. negativním zákonodárcem, v jehož působnosti je zrušit zákon nebo jiný právní předpis, nikoli tvořit právní předpisy nové, nebo předpisy již existující nějak doplňovat.

Tento návrh splňuje podmínky pro jeho odmítnutí jako návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

I pokud by se jednalo o kvalifikovaný návrh na zrušení zákona, takový návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 101/95 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str.

351).

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2006 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu