Detail rozhodnutí

IV.ÚS 346/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:4.US.346.05
Datum: 21. 11. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 346/05 ze dne 21. 11. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 346/05

Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2005 o ústavní stížnosti B. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pavlisem, advokátem, AK Slovenská 1596, 356 01 Sokolov, proti postupu Okresního soudu v Sokolově, Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby jeho návrhu bylo v plném rozsahu vyhověno a aby Ústavní soud vyslovil, že postupem v záhlaví označených obecných soudů bylo porušeno jeho právo dané mu článkem 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Soudním řízením trvajícím přes deset let bylo dle mínění stěžovatele porušeno právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn.

6 C 137/98, jakož i z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující.

Žalobou došlou Okresnímu soudu v Sokolově dne 28.

11.

1994 se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit částku 260.000,- Kč.

Pro věc je významné, že několikrát byla řešena otázka podjatosti soudců, nejprve o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12.

1996 tak, že soudci Okresního soudu v Sokolově nejsou vyloučeni z projednání stěžovatelových věcí, následně však tentýž soud k návrhu soudců Okresního soudu v Sokolově usnesením ze dne 8.

1998 tyto vyloučil a další projednání věci přikázal Okresnímu soudu v Domažlicích.

Krajský soud usnesením ze dne 15.

10.

1999 zamítl návrh stěžovatele na přikázání věci jinému soudu.

Ve věci bylo také třikrát rozhodováno o stěžovatelově návrhu na osvobození od soudního poplatku, stěžovatel byl rovněž třikrát vyzýván k odstranění vad nebo k doplnění svého podání, ve dnech 8.

2001 a 15.

2001 dožádaný soud v Karlových Varech vyslechl účastníky řízení a svědky.

Konečně rozsudkem ze dne 15.

2002, č. j.

6 C 137/98-216, Okresní soud v Domažlicích stěžovatelovu žalobu zamítl.

Dne 22.

2002 stěžovatel podal proti rozsudku odvolání; vzhledem k probíhajícímu řízení ohledně úhrady soudních poplatků byl spis spolu s odvoláním postoupen Krajskému soudu v Plzni až dne 28.

2003.

První jednání před odvolacím soudem nařízené na den 23.

2005 bylo k žádosti obou stran odročeno na den 22.

2005.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13.

2005, č. j.

11 Co 277/2003-254, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 20.

2005.

Stěžovatel soudcům Okresního soudu v Sokolově vytýká, že uznali svou podjatost teprve asi čtyři roky po podání žaloby z důvodů, které museli znát už na počátku řízení; dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že k prvostupňovému rozhodnutí ve věci došlo po osmi letech od podání žaloby a že do dne podání ústavní stížnosti nezná výsledek odvolacího řízení.

K dotazu Ústavního soudu, zda podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č.

6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), stěžovatel přiložil svá podání ze dne 24.

1996, 3.

1996 a 2.

12.

1996, která je podle jeho názoru nutno považovat za daný návrh.

Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná a současně je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví je vystavěno na přezkumu věcí pravomocně skončených, kdy proti rozhodnutí orgánu veřejné moci stěžovatel již nedisponuje žádným procesním prostředkem k ochraně svého práva.

Je tomu tak proto, že Ústava ČR ve svém článku 4 povolává především obecné soudy k ochraně ústavně garantovaných lidských práv a základních svobod jednotlivců.

Je tedy preferována náprava případných pochybení již v rámci obecného soudnictví, a to pomocí příslušných opravných prostředků, které zákon jednotlivci svěřuje.

Teprve poté, není-li, dle názoru stěžovatele, zjednána náprava touto cestou, se stěžovatel může obrátit se svou ústavní stížností na Ústavní soud.

V souladu s výše uvedeným je nezbytné, aby stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva svěřuje, jinak jeho ústavní stížnost není přípustná k projednání.

V kontextu průtahů v řízení je takovým prostředkem k ochraně práva stížnost na průtahy v řízení adresovaná předsedovi příslušného soudu a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích.

Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu je novým právním institutem, který byl do českého právního řádu zaveden s účinností od 1.

2004 zákonem č.

192/2003 Sb., kterým se mění zákon o soudech a soudcích, přičemž tento institut může účastník řízení využít, není-li spokojen se způsobem, jakým byla vyřízena jeho stížnost na průtahy v řízení.

Existence tohoto nového procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy v řízení, pročež postup stěžovatelů dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), (srov. nález

IV. ÚS 180/04

, publikován na www.usoud.cz a ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 34, č. 112, s. 157). Na tomto místě nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, neboť přiložená podání z roku 1996 vytýkající soudu jeho liknavost nelze pokládat za návrh ve smyslu ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, a to jak dle jejich obsahu, tak při vědomí skutečnosti, že zmíněný právní institut tehdy neexistoval. K petitu ústavní stížnosti je třeba podotknout, že je nejasný a neurčitý. V souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu je nutno zcela konkrétně specifikovat, co je po Ústavním soudu žádáno, tedy aby zakázal příslušnému soudu pokračovat v průtazích a přikázal mu začít ve věci neprodleně jednat. Požadované vyhovění ústavní stížnosti je zcela vágní a rozhodnutí obsahující takový výrok by bylo nevykonatelné. Nadto k vyslovení pouhého akademického výroku, že bylo porušeno stěžovatelovo právo dle článku 38 odst. 2 Listiny, není Ústavní soud příslušný (srov. ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S přihlédnutím k vyloženému nemohl Ústavní soud zkoumat, zda stěžovatelem tvrzené porušení základního práva "na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě" je opodstatněno či nikoliv. S ohledem na důvody výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou a rovněž jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2005 Miloslav Výborný soudce zpravodaj