Detail rozhodnutí

IV.ÚS 170/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:4.US.170.05
Datum: 4. 5. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 170/05 ze dne 5. 4. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně JUDr.

Michaely Židlické a soudců JUDr.

Miloslava Výborného a JUDr.

Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a ve věci ústavní stížnosti Pražského stavebního bytového družstva, sídlem Na Hutmance 7/300, Praha 5, zastoupeného Mgr.

Liborem Hronkem, advokátem se sídlem AK Hronek & Bernardová, Nevanova 1069, 163 00 Praha - Řepy, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11.

2004, č. j.

34 C 68/2004-103, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.

11.

2004, č. j.

18 Co 536/2004-289, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností podanou dne 24.

2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 25.

2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo vydáno předběžné opatření, kterým soud stěžovateli zakázal zcizit, zatížit věcným břemenem, zástavním právem či nájemním právem nemovitosti, které jsou v jeho vlastnictví.

Usnesení vzešlo z řízení, v němž se vedlejší účastník, obchodní společnost Frenn Trading B.

V., sídlem Aarle Rixtelseweg 14, Helmond, Nizozemí, domáhá po stěžovateli zaplacení částky 46.343.826,82 Kč s příslušenstvím.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že pro nařízení předběžného opatření nejsou dány zákonné důvody, přičemž pokazoval na několik skutečností, a to především že pohledávka je již zajištěna zástavním právem, rozsah předběžného opatření je nepřiměřený výši vymáhané pohledávky, předběžné opatření zamezuje stěžovateli realizovat jeho zákonnou povinnost k převodům bytových jednotek podle zákona č.

72/1994 Sb.

Rovněž však Městský soud v Praze podle stěžovatele k těmto skutečnostem nepřihlížel a předběžné opatření napadeným usnesením potvrdil.

Stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.

Pokud bylo podle stěžovatele předběžné opatření vydáno i přesto, že není splněna zákonná podmínka obavy, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a podmínka přiměřenosti zásahu orgánu veřejné moci a předběžné opatření stěžovateli neumožňuje splnit zákonnou povinnost k převodu bytových jednotek, porušila tak napadená usnesení právo stěžovatele na to, aby vůči němu byla uplatňována státní moc v mezích stanovených zákonem podle čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl.

11 Listiny a právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl.

36 Listiny.

Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se obdobnou stížností téhož stěžovatele zabýval již v usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 85/05 , v němž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.

Neshledal proto žádný důvod k tomu, aby tento závěr přehodnocoval či měnil také v nyní posuzovaném případě.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou napadená usnesení, která představují toliko předběžná opatření a nejsou tedy rozhodnutími ve věci konečná, vůbec způsobilá porušit základní práva stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem.

Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu.

Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků (srov. sp. zn.

II.

ÚS 343/02 , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

28, nález č.

140).

Pokud ovšem napadenými usneseními byly omezeny vlastnické dispozice stěžovatele s blíže specifikovaným majetkem, nelze podle Ústavního soudu tvrdit, že byl stěžovatel majetku zbaven, nýbrž tím bylo toliko dotčeno jeho základní právo na pokojné užívání majetku podle čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě"), podle kterého má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

To však nebrání státům přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

Nelze proto než konstatovat, že napadenými usneseními bylo zasaženo do práva na pokojné užívání majetku podle čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, resp. omezeno vlastnické právo, jehož ochrana je garantována čl.

11 odst.

1 Listiny.

K takovému zásahu však došlo při respektování ústavních omezení a podmínek, jak jsou formulovány v čl.

1 odst.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tj. zejména při existenci zákonného podkladu pro takové omezení, obsaženého v ust. § 102 o. s. ř., a za situace, kdy nelze omezení označit za nepřiměřené, zejména z pohledu jeho zatímního trvání.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k porušení ani čl.

2 odst.

2, ani čl.

11 Listiny, jak v ústavní stížnosti dovozoval stěžovatel.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny, neztotožnil se Ústavní soud ani s touto námitkou.

Není totiž úkolem Ústavního soudu působit jako další přezkumná instance a posuzovat toliko zákonnost předběžného opatření a potvrzujícího usnesení odvolacího soudu.

Přitom z ústavní stížnosti ani z odůvodnění napadených usnesení nevyplývá, že by obecné soudy nějakým způsobem principy spravedlivého procesu porušily.

Naopak se v odůvodnění se všemi skutečnostmi, které jsou předpokladem vydání předběžného opatření, vypořádaly a zhodnotily je, resp. odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatele, které v ústavní stížnosti stěžovatel toliko zopakoval.

Jde-li o tvrzení, že předběžné opatření neumožňuje stěžovateli splnit zákonné povinnosti k převodům bytových jednotek, má Ústavní soud zato, že taková námitka nepřísluší stěžovateli, nýbrž osobám oprávněným k nabytí bytových jednotek, kterým případně vzniklo ex lege legitimní očekávání požívající ústavní ochrany podle čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud, pouze ve formě obiter dictum uvádí, že k takové skutečnosti by měl přihlížet případně teprve soud, který by po skončení nalézacího řízení rozhodoval o výkonu rozhodnutí prodejem těchto bytových jednotek.

Zákonné nároky těchto osob podle Ústavního soudu pak nelze přehlížet vzhledem ke shora uvedené ochraně legitimního očekávání.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2005 JUDr.

Michaela Židlická předsedkyně senátu