Detail rozhodnutí

III.ÚS 670/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.670.04
Datum: 16. 6. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 670/04 ze dne 16. 6. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 670/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.A.J., zastoupeného advokátem Mgr. P.P., proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 5 T 247/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 6 To 231/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.

2004, sp. zn.

6 To 231/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24.

11.

2003, sp. zn.

5 T 247/2002, s tím, že porušují jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

1 Ústavy ČR, jakož i jeho právo na obhajobu ve smyslu čl.

40 odst.

3 Listiny a čl.

6 odst.

3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.

1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let a byla mu stanovena povinnost zaplatit Z.V. na náhradě škody částku 149 513 Kč.

Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tak, že dne 18.

2002 jako řidič osobního motorového vozidla přejížděl přes dvojitou spojitou čáru souvislou z pravého do levého jízdního pruhu při manévru otáčení se na vozovce, v důsledku čehož došlo ke střetu s motocyklem řidiče M.V., který při nehodě utrpěl četná zranění, kterým na místě dopravní nehody podlehl.

Stěžovatel toto rozhodnutí napadl odvoláním, které však Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že danou nehodu nezavinil.

Poukazuje přitom na svou výpověď i na výpověď své manželky, a na to, že soud jej nemohl uznat vinným na základě výpovědi svědků a znaleckého posudku, neboť uvedené důkazy nemohou sloužit v řízení jako důkaz, protože byly získány v rozporu se zákonem.

Policejní vyšetřovatel měl totiž dopředu ovlivnit dokazování tím, že bezprostředně poté, co byl stěžovatel obviněn, nechal uveřejnit v novinách výzvu, v níž nejprve popsal, jak k nehodě došlo a kdo ji zavinil, a vyzval svědky, aby tuto skutečnost potvrdili.

Takto postupoval ve fázi, kdy podle § 164 odst.

1 trestního řádu měly být vyhledány důkazy k objasnění základních skutečností důležitých pro posouzení případu.

Uvedenou informací mohly být ovlivněni svědci, jakož i znalec, který dopředu znal verzi, kterou policie sleduje a k níž posléze v posudku dospěl, aniž by se dostatečně vypořádal s verzí jinou.

Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud se může ztotožnit s názorem stěžovatele v tom smyslu, že zveřejňuje-li policejní orgán na počátku trestního stíhání popis možného skutkového děje, přičemž vyjadřuje své názory na otázku viny, jedná se minimálně o neprofesionální postup.

Na straně druhé přesvědčení policejního orgánu v tomto směru ještě naznamená porušení § 164 trestního řádu, které stěžovatel namítá, navíc o vině a trestu rozhoduje výlučně soud, ten také provádí dokazování, přičemž obžalovaný může navrhovat důkazy, které policejní orgán sám neprovedl nebo provést odmítl, stejně tak může učinit soud z moci úřední tak, aby zásady trestního řízení, vyplývající zejména z ustanovení § 2 trestního řádu, byly dodrženy.

O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, by bylo možno uvažovat až za situace, pokud by eventuální vady v důkazním řízení vzniklé ve fázi přípravného řízení nebyly nebo nemohly být (vzhledem ke své povaze) odstraněny v řízení soudním.

V posuzované věci jde především o to, zda proces hodnocení důkazů byl stižen vadou, spočívající v tom, že obecné soudy za výše popsané situace jako důkaz připustily výpovědi svědků K.V. a V.Č. a znalecký posudek znalce Ing.

P.K.

Ústavní soud připouští, že vylíčení určité události u více sugestibilních jedinců může způsobit, že ji později budou považovat za skutečnost, a tak v případě výpovědi takové osoby v roli svědka mohou vznikat zásadní pochybnosti o pravdivosti takového důkazu.

Na straně druhé takové ovlivnění lze stěží předpokládat u znalce, jenž pracuje v zásadě s fakty, zejména technickými údaji.

V každém případě možnost takového ovlivnění je v podstatě vyloučena, jestliže se vzájemně tyto důkazy podporují a doplňují, jako je tomu v daném případě.

Protože Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v rámci hodnocení důkazů nesprávně posoudily "pravdivost" zmíněných důkazů, jak se z obsahového hlediska v ústavní stížnosti namítá, nebo jejich zákonnost, jak výslovně namítá stěžovatel, když z ničeho nevyplývá, že při jejich opatřování či provádění nebyla dodržena příslušná procesní pravidla, nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2005