Detail rozhodnutí

II.ÚS 525/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.525.03
Datum: 1. 6. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 525/03 ze dne 6. 1. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu II.ÚS 525/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného o stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2001, č.j. 8 C (12C) 134/97-224, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 25 Co 147/2002-260, ze dne 26. června 2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 14.

11.

2003 doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Upozorňuje především na porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též článku 96 odst.

1 Ústavy České republiky.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s § 8 odst.

8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22.

2004 přidělena soudkyni JUDr.

Michaele Židlické.

Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna.

Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

Při posuzování lhůty k podání stížnosti vycházel Ústavní soud z právního stavu před novelou č.

83/2004 Sb. zákona č.

182/1993 Sb. a mohl tedy s ohledem na usnesení Ústavního soudu č.

32/2003 Sb. konstatovat, že ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl účastníkem řízení před Okresním soudem v Hradci Králové ve věci smlouvy o půjčce.

Stěžovatel coby žalovaný se v průběhu řízení snažil dokázat neplatnost smlouvy o půjčce, načež Okresní soud v Hradci Králové konstatoval, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a rozsudkem ze dne 17.

2000, č.j.

12 C 134/97-150, mu uložil zaplatit částku 132 347, 60,-Kč a náklady řízení.

Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný v zákonné lhůtě odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové a ten svým usnesením ze dne 14.

2001, č.j.

25 Co 242/2001-204, napadené rozhodnutí zrušil.

Důvodem zde byla především argumentace okresního soudu, jíž se vypořádal s jednotlivými důkazy.

Nové rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21.

11.

2001, č.j.

8 C (12 C) 134/97 - 224, ve věci samé ukládá žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 132.347,60,- Kč a na náklady řízení částku 38.069,76,-Kč.

V rámci následného odvolacího řízení zpochybňoval žalovaný především právní povahu listin, právní titul závazku, převzetí peněz a povahu zajišťovacího instrumentu.

Odvolací soud v Hradci Králové považoval odůvodnění prvoinstančního soudu za dostačující a svým rozsudkem ze dne 26.

2002, č.j.

25 Co 147/2002-260, jej potvrdil.

Dne 20.

2002 bylo prostřednictvím okresního soudu doručeno Nejvyššímu soudu dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.

2002, č.j.

25 Co 147/2002-260, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21.

11.

2001, č.j.

8 C (12C) 134/97-224.

Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. srpna 2003, č.j.

33 Odo 834/2002-291, dovolání odmítl, neboť jej nespatřoval přípustným podle § 237 odst.

1 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel spatřuje zásah do základních práv a svobod především v tom, že obecné soudy neposoudily správně předložené důkazy.

Stěžovatel poukazuje ve svém podání na skutečnost, že obecné soudy považovaly za důkaz o uznání dluhu listiny, které nesplňovaly všechny náležitosti dle ustanovení § 558 zákona č.

40/1964Sb., občanský zákoník.

Ve věci hodnocení důkazů je napadána i možnost oddělení ustanovení o smluvních úrocích od zbytku smlouvy o půjčce.

Další zásah do základních práv a svobod by měl, dle stěžovatele, spočívat v neprovedení poučení podle § 118a občanského soudního řádu.

Stěžovatel tak byl údajně zkrácen o možnost uvést další rozhodné skutečnosti, jež spatřuje především v posouzení charakteru ujednání o úrocích a v rozboru povahy smlouvy o půjčce.

Dle stěžovatele bylo další důležitou skutečností, jíž se obecný soud nezabýval, uvedení okolností, za kterých došlo k dohodě o úrocích ve výši 10% týdně.

Závěrem své stížnosti stěžovatel upozorňuje na znemožnění položení dotazů žalobci při jeho účastnické výpovědi během jednání soudu prvního stupně.

Přípisem ze dne 7.

2004 se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Hradci Králové, jež odkazuje na svůj rozsudek ze dne 21.

11.

2001, č. j.

8 C (12C) 134/97 - 224.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ke stížnosti odkazuje na rozsudek z 26.

2002, č.j.

25 Co 147/2002 - 260.

Dále pak uvádí, že se stěžovatelem tvrzenou neplatností smlouvy se vypořádal v odůvodnění svého rozsudku a poukazuje na skutečnost, že se žalobce domáhal pouze zaplacení jistiny a úroku z prodlení ve výši dané zákonem.

Názor, že by dlužník nebyl povinen vrátit věřiteli jistinu, neboť ve smlouvě byly sjednány nemravně vysoké úroky ve prospěch věřitele, neshledává odvolací soud za správný, a to tím spíše, že věřitel zaplacení úroků nepožadoval.

Krajský soud dále neshledal za potřebné poučovat stěžovatele podle § 118a zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť v opačném případě by se muselo jednat o poučení žalovaného o hmotném právu, což porušuje zásadu rovnosti účastníků řízení.

Jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil též žalobce J.

V., který s tvrzeními stěžovatele nesouhlasí.

Dále pak uvádí, že spor samotný byl zahájen v roce 1997 a před ústavní stížností již proběhla rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu a stěžovatel byl zastoupen advokátem.

Je tedy nepochybné, že stěžovatel měl dostatek času, aby mohl v řízení použít všechny důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již několikrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů.

Vždy je nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.

Do obecné pravomoci soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech, v nichž došlo pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Co se týče přípustnosti a hodnocení důkazů Ústavním soudem, odkazuje tento opět na svou ustálenou judikaturu, dle které mu nenáleží posuzovat důkazní stránku řízení.

Otázkou dokazování v soudním řízení se Ústavní soud zabývá pouze výjimečně a to tehdy, pokud dojde k extrémnímu vybočení obecného soudu ze zásad, na nichž je proces dokazování založen.

Hodnocení důkazů je věcí obecného soudu, což ovšem nevylučuje, aby účastník vyvozoval z procesu dokazování jiné závěry než soud.

Pro samotné rozhodnutí je však vždy relevantní pouze hodnocení provedené soudem na základě zásady volného hodnocení důkazů.

To však neznamená, že by sám soud v této své činnosti nebyl limitován zákonem.

Pokud účastník řízení s úvahou soudu nesouhlasí, může využít opravných prostředků, což také žalovaný neúspěšně učinil.

Ústavní soud přezkoumal postup při provádění důkazů jak u prvoinstančního, tak i u odvolacího soudu a neshledal v nich pochybení, pro která by musel napadená rozhodnutí zrušit.

Stěžovatel ve své stížnosti též poukazuje na nedodržení § 118a občanského soudního řádu, z něhož vyplývá pro soudce povinnost poučit účastníky řízení dle zmíněného ustanovení.

Podle názoru stěžovatele došlo nepoučením žalovaného k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

V souvislosti s § 118a nelze opomenout tu skutečnost, že povinnost výzvy se vztahuje na předsedu senátu pouze v případě, že řízení dospěje do určité specifické procesní situace.

K uvedené námitce lze též podotknout, že výzvy ze strany soudu mohou mít pouze procesní charakter, a tím je jejich obsah nutně zúžen.

Překročení této informační povinnosti nad procesní rámec by pak znamenalo zavedení rysu nerovnosti mezi zúčastněné subjekty řízení.

Předseda senátu se tedy při aplikaci ustanovení § 118a občanského soudního řádu řídí především svojí úvahou, do níž mu může Ústavní soud zasáhnout pouze v případě, že se dostane do přílišného rozporu se skutkovým stavem řízení, což se v předmětné věci nestalo.

Vznik povinnosti soudce informovat účastníka řízení je tedy vždy odvislý od vývoje projednávaného případu.

Poučování subjektů podle § 118a občanského soudního řádu není podmínkou, bez níž by řízení utrpělo vady.

Ústavní soud v projednávané věci uzavřel, že k zásahu do základního práva, zbytnělého zásadou spravedlivého procesu, v tomto případě nedošlo.

K nemožnosti vyjádření se před soudem uvádí dále Ústavní soud tolik, že způsob vedení jednání je na úvaze příslušného soudce, který se ovšem musí pohybovat v hranicích daných mu zákonem.

Dle náhledu Ústavního soudu tyto hranice překročeny nebyly a ani v této věci tedy nedošlo k zásahu do práv zaručených Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, který je chráněn ústavním pořádkem České republiky, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání V Brně dne 6.

2005 JUDr.

Michaela Židlická předsedkyně senátu