Detail rozhodnutí

II.ÚS 503/04

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2005:2.US.503.04

Datum

31. 3. 2005

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 503/04 ze dne 31. 3. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu II.ÚS 503/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, č. j. 28 Cdo 342/2003-337, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2002, sp. zn. 51 Co 294, 295/2002, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. října 2001, č. j. 25 C 161/92-280, ve znění doplňujících usnesení téhož soudu ze dne 8. února 2002, č. j. 25 C 161/92-301, a ze dne 21. května 2002, č. j. 25 C 161/92-305, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včas a řádně podanou ústavní stížností napadla usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, č. j.

28 Cdo 342/2003-337, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

Dovolání směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud neshledal, že by byl dán po právní stránce zásadní význam.

Dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil právní otázku, která nebyla dosud vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně, anebo která je řešena v rozporu s hmotným právem, proto dovolání jako nepřípustné odmítl.

Meritorně se věc týkala vydání věci podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích").

Žalobkyně (stěžovatelka) se domáhala vydání nemovitosti, která měla být původnímu vlastníkovi (otci stěžovatelky) zabrána z důvodů politické perzekuce.

Odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně dospěly k závěru, že věc sice byla zabrána, ale nikoli v důsledku politické perzekuce, nýbrž jako sankce za přestupek podle § 26 odst.

1 písm. a) zákona č.

88/1950 Sb., o trestním řízení správním, v tehdy platném znění, když otec stěžovatelky počal stavět nemovitost bez stavebního povolení a přes zákaz ve stavbě pokračoval.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručených základních lidských práv, zakotvených v čl.

36 odst.

1 a v čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Má za to, že v daném případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud svým rozhodnutím odňal stěžovatelce možnost brojit a zvrátit rozhodnutí soudů nižších stupňů, přestože byly podle názoru stěžovatelky splněny podmínky pro vyhovění žalobě.

Vyjádřila přesvědčení, že pro dovolání bylo rozhodující vysvětlit, zda bylo zabrání nemovitosti otci stěžovatelky v souladu s lidskými právy a zda byla tehdejší státní moc vázána přijatou Všeobecnou deklarací lidských práv.

Soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou, zda postupem proti otci žalobkyně nedošlo k politické perzekuci.

Stěžovatelka dále namítala porušení práva na řízení bez zbytečných průtahů, neboť soudy projednávaly danou věc více než 10 let.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které považuje i s ohledem na v odůvodnění uvedenou judikaturu za rozhodnutí, které respektuje dosavadní ustálenou výkladovou praxi.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížnost stěžovatelky směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky.

Namítala, že Nejvyšší soud spatřoval důvod odmítnutí dovolání v tom, že neshledal, že by v rozhodnutí odvolacího soudu šlo o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (otázka posouzení důsledků zabrání věci v trestním řízení správním).

Namítala, že Nejvyšší soud spatřoval důvod odmítnutí dovolání v tom, že neshledal, že by v rozhodnutí odvolacího soudu šlo o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (otázka posouzení důsledků zabrání věci v trestním řízení správním).

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že zákonná úprava přípustnosti dovolání a tedy i postup Nejvyššího soudu ČR je zcela ústavně konformní.

V daném případě dovolací soud řešil konkrétní otázku, zda spadá zabrání věci státem podle trestněprávních předpisů, jestliže se pachatel dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného jednání, do rozsahu působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Nejvyšší soud v této otázce dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v rozporu s hmotným právem a tento závěr odůvodnil konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se ustanovení § 6 odst.

2 zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahuje jen na případy, kdy stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod.

V daném případě bylo ovšem důvodem zabrání věci jednání pachatele, které naplňovalo znaky trestního jednání.

Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se nejedná o řešení otázky v rozporu s hmotným právem.

V tomto ohledu nemá Ústavní soud proti konkrétnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani proti jeho konstantní judikatuře, žádné námitky.

Svým postupem Nejvyšší soud neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR zpochybňovat.

K otázce stěžovatelky ohledně vázanosti České republiky, resp.

Československa, Všeobecnou deklarací lidských práv poukazuje Ústavní soud na svou předchozí judikaturu (např. nález Ústavního soudu, sp. zn.

I.

ÚS 671/01 ).

Zákonodárce v § 1 odst.

1 zákona o mimosoudních rehabilitacích normativně stanovil, že je třeba při zmírnění následků majetkových a jiných křivd respektovat práva občanů, vyjádřená mj. i ve Všeobecné deklaraci lidských práv.

Z uvedeného lze dovodit, že mezi referenční normy, které je třeba respektovat, náleží i Všeobecná deklarace lidských práv.

Výše uvedené ovšem nic nemění na závěrech Ústavního soudu o nedůvodnosti ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za ústavně konformní.

Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že původnímu vlastníku nebyla zabrána věc v důsledku politické perzekuce, ale jako sankce za správní přestupek vymezený v trestním zákoně správním, nelze proti tomuto autonomnímu hodnocení obecných soudů nic namítat.

V souvislosti s námitkou porušení čl.

38 odst.

2 Listiny (projednání věci bez zbytečných průtahů) Ústavní soud zdůrazňuje, že věc již byla skončena.

Z povahy námitky na průtahy v řízení vyplývá, že Ústavní soud nemůže u skončeného řízení námitky na průtahy řízení řešit.

Navíc jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita.

To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v případě průtahů v řízení nepostupovala způsobem, který jí umožňují právní předpisy, je proto v této části ústavní stížnost nepřípustná.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

V části, v níž stěžovatelka namítala průtahy řízení, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 31. března 2005 JUDr.

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu