Detail rozhodnutí

II.ÚS 414/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.414.05
Datum: 8. 8. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 414/05 ze dne 8. 8. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. L., zastoupeného Mgr. Markem Neústupným, advokátem, se sídlem U mlékárny 290, Mariánské Lázně, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 443/2005, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 7 To 391/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 18.

2005, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.

12.

2004, sp. zn.

7 To 391/2004, kterým byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5.

2004, č. j.

6 T 140/2003-410, a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

2005, sp. zn.

6 Tdo 443/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jeho základní práva podle čl.

8 odst.

2, 36 odst.

1, a 37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod, a čl.

6 odst.

1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Konkrétně má stěžovatel výhrady ke způsobu, jakým byla vyhodnocena výpověď svědkyně B. a k tomu, že byla soudem vyslechnuta v jeho nepřítomnosti.

Taktéž nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka W. a svědkyň Č. a P., jakož i problému jazykové bariéry mezi stěžovatelem a uvedenými svědky.

Proto se domnívá, že s jím navrženými důkazy nebylo zacházeno ústavně konformním způsobem, a zásadu volného hodnocení důkazů zaměnily obecné soudy za libovolný výběr důkazů.

Ze stěžovatelem připojených listin Ústavní soud zjistil, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestné činy kuplířství podle § 204 odst.

1 a 2 tr. z., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1 tr. z., a šíření toxikomanie podle § 188a odst.

1 tr. z.

Těch se měl dopustit jednak tím, že bitím a hrozbou bitím donutil M.

B., aby nabízela a provozovala pohlavní styk a jiné sexuální služby za úplatu, a z takto vydělaných finančních prostředků denně přebíral nejméně 80 EUR, které použil pro vlastní potřebu, a dále tím, že pro jiné obstarával heroin a pervitin a následně tyto látky nabídl a předával nejméně ve dvaceti případech M.

B., nejméně ve dvou případech P.

Č. a L.

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 5.

2004, sp. zn.

6 T 140/2003, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání těchto trestných činů a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku se odvolal stěžovatel i státní zástupce.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9.

12.

2004 byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok o trestu a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou, a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.

2005, sp. zn.

6 Tdo 443/2005, bylo odmítnuto jeho dovolání, a to zčásti jako podané mimo rozsah přezkumné pravomoci a zčásti jako zjevně neopodstatněné.

Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn.

II.

ÚS 294/95 , in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

63).

Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (viz sp. zn.

III.

ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

29.

10).

Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu jen v případech důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případech důkazů opomenutých a konečně případech svévolného hodnocení provedených důkazů (viz sp. zn.

III.

ÚS 376/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

32.

1).

Shora uvedený zásadní přístup Ústavního soudu zcela dopadá i na posuzovaný případ.

V něm, podobně jako ve většině trestních věcí, se vytvořily skupiny důkazů, které vzájemně stály proti sobě, resp. provedené důkazy bylo možné vyhodnotit různými způsoby.

Bylo zcela v pravomoci obecných soudů, aby se s touto situací vypořádaly tak, že vyloží, kterým důkazům věří, kterým věří zčásti, a kterým nevěří vůbec, za současného splnění nezbytné podmínky, aby své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily a vypořádaly se s obhajobou.

Obecné soudy své závěry opřely zcela o výpovědi svědkyně B. a svědka W., o protokol o domovní prohlídce, a zčásti o další provedené důkazy.

Přitom se obecné soudy prvního a druhého stupně vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s obhajobou stěžovatele, resp. s jeho námitkami proti vyhodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním.

Rozsudky obou těchto soudů má tedy Ústavní soud za ústavně souladné.

Pokud tedy ústavní stížnost namítá totéž, co bylo obsahem odvolání stěžovatele, je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.

Přiměřeně totéž platí o námitce stěžovatele k aplikaci § 209 odst.

1 tr. ř. ze strany soudu prvého stupně při výslechu svědkyně B.

S tou se vypořádal dovolací soud zejména tak, že stěžovatel nevyčerpal procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva v takovém případě poskytuje (§ 203 tr. ř.).

Pokud tento opravný procesní prostředek nebyl stěžovatelem uplatněn v řízení před soudem prvého stupně, není ústavní stížnost v tomto směru vůbec přípustná.

Nadto Ústavní soud konstatuje, že v daném případě ani jinak neshledal v tomto směru zásah do jeho ústavně zaručeného práva na přítomnost u výslechu svědkyně svědčící proti němu (když právo klást jí otázky bylo v každém případě zachováno), neboť byl zastoupen obhájkyní, která předmětnému výslechu byla přítomna.

Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005 Jiří Nykodým předseda senátu