Detail rozhodnutí

II.ÚS 384/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.384.05
Datum: 18. 8. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 384/05 ze dne 18. 8. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. Ch., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 25, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 6 To 481/2004, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 5. 2004, sp.zn. 1 T 51/2003, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni, a 2) Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni, a 2) Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 1.

2005, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28.

2004, sp. zn.

1 T 51/2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst.

1 písm. b) a odst.

3 písm. b) tr. z., a trestného činu podílnictví podle § 251 odst.

1 písm. a) tr. z., a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků, se současným vyslovením dohledu, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18.

2005, sp. zn.

6 To 481/2004, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto.

Tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva podle čl.

90 Ústavy České republiky a čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Z připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn.

1 T 51/2003, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli a Ra.

J., J.

J., M.

R., S.

V., J.

V. a S.

L. bylo vedeno trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost, spočívající v odcizování osobních automobilů a souvisejících činnostech.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28.

2004 byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu krádeže podle § 247 odst.

1 písm. b) odst.

3 písm. b) tr. z., kterého se dopustil odcizením různých osobních automobilů a věcí, které se v nich nacházely, a to ve všech případech společně s obžalovaným J., v jednom případě také s obžalovaným J., a v jednom případě také s obžalovaným V., a z trestného činu podílnictví podle § 251 odst.

1 tr. z., kterého se dopustil v jednom případě koupí odcizeného vozidla.

Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř roků, se současným vyslovením dohledu, a bylo mu uloženo, aby společně s obžalovaným J. nahradili způsobenou škodu.

Jeho odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.

2005.

Konkrétně stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že by z trestného činu krádeže v jednom ze tří skutků, pro něž byl uznán vinným, mohl být usvědčen jen na základě servisní knížky odcizeného vozidla, která u něj byla nalezena.

To lze považovat pouze za důkaz nepřímý.

Za situace, že žádný další důkaz proti němu nebyl ve věci proveden, nelze jej, jen s ohledem na něj a na důkazní materiál a okolnosti dalších skutků v této věci, považovat za usvědčeného.

Ústavní soud souhlasí se základní tezí stěžovatele, že každý závěr o vině obžalovaného musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a opírat se o uzavřený okruh přímých či nepřímých důkazů, v opačném případě je závěr o vině svévolný a představuje porušení základní povinnosti soudů, tj. zákonem stanoveným způsobem rozhodovat o vině a trestu za trestné činy.

V posuzovaném případě obecné soudy rozhodovaly o mnohočetné skupinové trestné činnosti, v níž ústřední postavou byl obžalovaný J., který byl uznán vinným z trestného činu krádeže spáchaného v celkem 18 skutcích.

Není nevýznamné, že v některých případech byl obžalovaný J. usvědčován právě stěžovatelem.

Za této situace se obecné soudy měly možnost seznámit jak se vztahy a úkoly jednotlivých obžalovaných v rámci vytýkané činnosti, tak i s průběhem této činnosti, a to jak obecně, tak i v jednotlivých případech.

Lze proto považovat za ústavně souladné, pokud si obecné soudy učinily závěr o tom, jaké úkoly při odcizování osobních automobilů stěžovatel měl, a tím i o podobnosti či přímo shodnosti způsobu provádění vytýkané činnosti.

Pokud byl na základě takového zjištění obecných soudů, jakož i na základě servisní knížky, uznán stěžovatel vinným v jednom z projednávaných případů, lze to považovat za možný a ústavně souladný závěr.

Nelze tedy nic vytýkat závěru soudů obou stupňů, pokud učinily závěr o vině stěžovatele jak u jednoho ze skutků, který je předmětem ústavní stížnosti, tak i u všech ostatních, i na základě všech ostatních skutečností, které při projednání věci vyšly najevo.

K takovému závěru totiž byly oba soudy oprávněny a je mimo kompetenci Ústavního soudu, aby do této jejich pravomoci jakkoliv zasahoval.

Ústavní soud tedy neshledal, že v posuzovaném případě došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto jeho stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005 Jiří Nykodým předseda senátu