Detail rozhodnutí

I.ÚS 43/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.43.05
Datum: 30. 11. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 43/05 ze dne 30. 11. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H.

V. a V.

V., zastoupených Mgr.

Janem Olšiakem, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 267/I, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19.

12.

2002, čj.

4 C 365/92 - 142, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.

2003, čj.

22 Co 176/2003 - 165, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19.

12.

2002, čj.

4 C 365/92 - 142, bylo určeno, že vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti č. p.

5 se stavebním pozemkem p. č.

8/2, o výměře 439 m2, v k. ú.

Pustověty, přechází na žalobce O.

P., F.

P., H.

V. a L.

Č. v určených podílech.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.

2003, čj.

22 Co 176/2003 - 165, rozsudek okresního soudu potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo odmítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že označenými rozsudky bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 a právo vlastnit majetek podle čl.

11 odst.

1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Konečné rozhodnutí soudu ve svém důsledku pro stěžovatele znamená, že mají přijít o dům, ve kterém žijí více než 30 let.

Stěžovatelům byl totiž v 50. letech odejmut dům č. p.

15 v Pustovětech.

Poté, co se ho domohli zpět, stát od nich požadoval odkoupení tohoto domu, jako vhodného pro kulturní dům v obci.

V 70. letech tedy stěžovatelé tzv. výměnnou smlouvou dům č. p.

15 vyměnili za dům č. p.

5 v Pustovětech.

Po roce 1989 se snažili získat dům č.

15 v Pustovětech zpět v soudním řízení, ve kterém neuspěli, neboť se jim nepodařilo prokázat, že výměnnou smlouvu uzavřeli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Tento dům má nyní připadnout žalobcům, což znamená, že by stěžovatelé v konečném důsledku měli přijít o všechny nemovitosti.

Dům č. p.

15 se jim nepodařilo získat zpět a shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze přišli i o dům, který získali výměnou za dům č. p.

15.

Přišli tedy o všechen nemovitý majetek, čímž bylo nepochybně porušeno jejich základní právo vlastnit majetek.

Účelem zákona o půdě je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v minulosti napáchány, nikoliv jejich úplné odstranění.

V této souvislosti stěžovatelé upozornili, že žalobci nemají prakticky co ztratit z toho důvodu, že budou-li úspěšní, obnoví se jim vlastnické právo, a pokud úspěšní nebudou, dostanou finanční náhradu od státu.

Jejich restituční nároky by byly zachovány při jakémkoliv výsledku sporu.

Stěžovatelé však přijdou už o druhý a jediný dům.

Další majetkovou křivdou nemůže být naplněn účel a smysl zákona o půdě.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že právě rozhodnutí této problematické situace je v kompetenci Ústavního soudu, který jediný může svým rozhodnutím napravit majetkovou křivdu spáchanou na stěžovatelích.

Zároveň se domnívají, že bylo porušeno i ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny, neboť procesním postupem byla stěžovatelům způsobena majetková újma.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje.

Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti vystihuje podstatu věci a průběh celého sporu.

I když lze připustit mimořádné okolnosti z pohledu stěžovatelů, soud dospěl k závěru, že přes tuto složitost a obtížnost věci je žaloba důvodná.

Dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že při svém rozhodování vycházel z konstantní judikatury a je přesvědčen, že ústavní práva stěžovatelů porušena nebyla.

Ze spisu sp. zn.

4 C 365/92 Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") bylo zjištěno, že žalobci podali, proti žalovaným stěžovatelům, žalobu na přechod vlastnického práva, ve smyslu § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb., o půdě.

Rozsudkem ze dne 19.

12.

2002, čj.

4 C 365/92 - 142, okresní soud rozhodl, že vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti č. p.

5, se stavebním pozemkem p. č.

8/2, o výměře 439 m2, v k. ú.

Pustověty, přechází na žalobce O.

P., F.

P., H.

V. a na L.

Č. v určených podílech.

Okresní soud podal obsáhlý výklad ustanovení § 8 odst.

1 zákona č.

229/1993 Sb., o půdě, z něhož při rozhodování vyšel.

V řízení bylo prokázáno, že označené nemovitosti byly součástí zemědělské usedlosti původních vlastníků F. a H.

P., rodičů žalobců, každého z jedné poloviny.

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23.

12.

1952, sp. zn.

T 276/52, byl F.

P. odsouzen pro trestný čin podle § 135 odst.

1 tr. zákona a byl mu mj. uložen trest propadnutí majetku.

Výměrem MNV v Pustovětech ze dne 23.

1951 bylo hospodářství F.

P. přikázáno do tzv. povinného pachtu JZD.

Na základě nálezu bývalého ONV v Rakovníku ze dne 10.

1953 byl celé rodině další pobyt v Pustovětech zakázán.

P. zemřel dne 5.

1961 a H.

P. dne 7.

1981.

V roce 1968 sice byla část nemovitosti, v důsledku rehabilitace, vrácena, ale na začátku 70. let došlo k opětovnému převodu na stát, zastoupený MNV Pustověty.

K tomuto převodu a k uzavření smlouvy došlo ze strany žalobců v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť byli omezeni ve volbě případného kupce nemovitosti, s ohledem na právo tehdejšího MNV vyslovit negativní stanovisko k případnému převodu nemovitosti.

Nápadně nevýhodné podmínky souvisejí s těmito důvody tísně a nepochybně spočívají v tom, jakým způsobem byla zjištěna kupní cena.

Cena, za kterou žalobci nemovitost převedli, neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům, zatímco cena nemovitosti žalovaných byla výrazně nižší, a nemovitost tedy nabyli za cenu výrazně nižší než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům.

Byly tak splněny všechny podmínky ustanovení § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb., o půdě.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.

2003, čj.

22 Co 176/2003 - 165, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen, bylo zjištěno, že vyšel v plném rozsahu ze skutkových zjištění okresního soudu, přičemž neshledal důvody pro doplnění dokazování.

Dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud, tj. že na přezkoumávanou věc je nutno aplikovat zákon o půdě, který se podle § 1 odst.

1 písm. b) vztahuje i na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků.

V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobcům byly vráceny zemědělské pozemky i část usedlosti - obytná budova.

Nemovitost č.

5 v Pustovětech nesporně k původní zemědělské usedlosti patřila.

Bylo rovněž prokázáno, že žalobci jsou oprávněnými osobami a správný je i názor okresního soudu, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období způsobem uvedeným v § 6 odst.

1 písm. k) zákona o půdě, tj. v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

V posuzované věci byla rodina žalobců postižena mimo jiné tím, že jejich otec byl trestně odsouzen a v důsledku toho propadla státu jedna polovina předmětných nemovitostí.

Rodina musela svůj dům opustit a přestěhovat se do jiné obce.

Po roce 1968 jim byla vrácena pouze obytná část nemovitostí, zemědělskou část užívat nemohli ani k podnikání, ani k vlastní obživě.

Pokud jim bylo sděleno pracovníky tehdejšího národního výboru, že stát má zájem koupit jejich nemovitost pro vlastníky nemovitosti, která bude vykoupena ve veřejném zájmu a že jim nebude dán souhlas k převodu nemovitosti jinému zájemci, je třeba hodnotit podle tohoto konkrétního případu stav prodávajících, tj.

P. a O.

P. v době prodeje nemovitosti jako stav tísně.

Vedle toho prodali své nemovitosti i za nápadně nevýhodných podmínek, tj. za nižší cenu, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům.

Ze znaleckého posudku vyplynulo, že nemovitost měla být oceněna částkou 96 000,-- Kč, ale prodali ji za 56 000,-- Kčs.

Nápadně nevýhodné podmínky lze spatřovat i v tom, že manželé F. a H.

P., jako vlastníci obytné budovy, patřící ke konkrétní zemědělské usedlosti, se po nuceném vystěhování museli přestěhovat do obce jiné, kde žili v podstatně horších podmínkách.

Stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti na základě výměnné smlouvy ze dne 28.

1972, neboť současně prodali státu svůj domek čp.

5 v Pustovětech.

K jejich námitce odvolací soud uvedl, že smlouva o výměně nemovitostí je modifikací smlouvy kupní, neboť jde o úplatný převod, při němž je úplata zcela nebo zčásti poskytnuta ve věcech nemovitých.

Tyto závěry opřel o ustanovení § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb.

Ve vlastním řízení žalobci netvrdili, že by H.

V. (stěžovatelka) a J.

V. (její manžel, který již zemřel) v r.

1972 nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Tvrdili a prokazovali, že nabyli nemovitosti za cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.

Vzhledem k tomu, že výměnnou smlouvou ze dne 28.

1972 nabyli nemovitosti čp.

5 a pozemek č.

8/2 v k. ú.

Pustověty, které měly v době uzavření této smlouvy hodnotu 96 000,-- Kč, za nemovitost čp.

15 ve stejné obci, která měla, podle tehdy platných předpisů, hodnotu 12 000,-- Kč, pak je nutno dospět k závěru, že žalovaná H.

V. a J.

V. nabyli nemovitosti za cenu nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům.

Odvolací soud v závěru odůvodnění doplnil, že celá záležitost je velmi složitá a nelze skutečně měřit křivdy, ke kterým v předchozím období došlo ze strany státu ve vztahu k žalobcům či žalovaným, případně jejich právním předchůdcům.

Konstatoval, že Nejvyšší soud ČR rovněž dospěl v některých svých rozhodnutích k závěru, že ani v restitučních sporech není vyloučena aplikace ustanovení § 3 odst.

1 ObčZ, podle kterého výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Toto ustanovení, podle názoru odvolacího soudu, v této věci aplikovat nelze.

Skutečnost, že se žalobci domáhají vrácení majetku, který byl jejich rodině odňat a všichni byli poté nuceni se vystěhovat do jiné obce, byl jim zakázán vstup do obce, kde se jejich nemovitosti nacházely, poté jim byla vrácena jen část nemovitostí a byl na ně vyvíjen nátlak, aby je prodali státu za nižší cenu, nelze v žádném případě hodnotit jako chování bez právního důvodu nebo v rozporu s dobrými mravy.

Pro úplnost se jeví vhodné konstatovat, že z usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 29.

10.

2004, čj.

28 Cdo 583/2004 - 191, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Proti tomuto usnesení stěžovatelé ústavní stížnost nepodali.

Podle odůvodnění usnesení dovolacího soudu, nevyplynulo ani z obsahu soudního spisu, ani z obsahu dovolání ani z poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím otázku zásadního právního významu.

Dovolací soud se zabýval výkladem ustanovení § 6 odst.

1 a § 8 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb.

V návaznosti na to odkázal na řadu judikátů a stanovisek Nejvyššího soudu ČR k problematice přechodu vlastnického práva k nemovitosti a okolnostem, za nichž k tomuto přechodu dochází.

Na základě právních závěrů z citované judikatury konstatoval, že odvolací soud, při svém rozhodování, z uveřejněné judikatury vycházel.

Nejednalo se tedy o rozhodnutí, jímž by byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která by nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Nejednalo se ani o řešení právní otázky, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy a dovolacím soudem.

Z uvedených důvodů nebyly shledány předpoklady pro přípustnost dovolání podle § 237 odst.

1 písm. c) ani podle jiného ustanovení OSŘ.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy obou stupňů porušily svým postupem jejich základní právo vlastnit majetek a zároveň tím porušily i právo na soudní ochranu, neboť jejich procesním postupem byla stěžovatelům způsobena majetková újma.

Podle jejich názoru křivda spáchaná v minulosti žalobcům má být napravena jinou křivdou na stěžovatelích v současné době.

Jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s předpisy ústavního pořádku České republiky.

Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného - podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva, zakotvená v čl.

11 odst.

1, 3 a v čl.

36 odst.

1 Listiny.

S takovýmto hodnocením postupu obecných soudů se Ústavní soud neztotožňuje.

Soudy po zjištění, že na straně žalobců byly splněny všechny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem, rozhodly o přechodu vlastnického práva, aby tak ve svém důsledku došlo alespoň k částečnému napravení mnoha křivd, které žalobci i jejich právní předchůdci v minulosti utrpěli.

Lze souhlasit s konstatováním odvolacího soudu, že je poměrně obtížné objektivně zhodnotit, v tomto konkrétním případě, křivdy, k nimž v minulosti došlo ze strany státu ve vztahu k oběma stranám uvedeného sporu.

Podle názoru Ústavního soudu nelze odepřít žalobcům jejich vlastnické nároky, vyplývající z restitučních předpisů, pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky pro zmíněný přechod vlastnictví.

V předmětné věci tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, tvrzených v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu Za správnost vyhotovení: Naděžda Řeháčková