Detail rozhodnutí

I.ÚS 382/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.382.05
Datum: 24. 11. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 382/05 ze dne 24. 11. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.

F., zastoupeného JUDr.

Karlem Polákem, advokátem se sídlem Kutná Hora, Lorecká 465, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.

2004, čj.

23 Co 53/2004 - 344, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.

2005, čj.

21 Cdo 2168/2004 - 359, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.

2004, čj.

23 Co 53/2004 - 344, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.

2005, čj.

21 Cdo 2168/2004 - 359.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud"), kterým byla žalovanému Sklárny Kavalier, a. s., uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 639 484,10 Kč s úroky z prodlení.

Dále byla žalovanému uložena povinnost platit stěžovateli, počínaje zářím 2003, měsíční náhrada ve výši 9 782,60 Kč a ohledně částky 18 000,-- Kč byla žaloba zamítnuta.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem odvolacího i dovolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl.

6 Evropské úmluvy o lidských právech.

V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizoval se skutkovými a právními závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, pokud se jedná o způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku nemoci z povolání, kterou získal v průběhu svého zaměstnání brusiče u žalované a. s.

Sklárny Kavalier.

Zopakoval argumenty, které uvedl již v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, zejména opětovně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 568/2000 .

Stěžovatel podrobně rozebral § 195 zákoníku práce a nesouhlasil s tím, jak jej v jeho věci vyložil a aplikoval Nejvyšší soud ČR.

Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR je podle stěžovatele v přímém rozporu s uvedeným nálezem Ústavního soudu.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který je v souladu s ustálenou judikaturou, což bylo potvrzeno i Nejvyšším soudem ČR.

Uvedl dále, že ústavní stížnost především zpochybňuje skutkové závěry, protože výsledky dokazování hodnotí jinak a dovozuje, že jedinou příčinou nezaměstnanosti stěžovatele jsou následky jeho nemoci z povolání, a nikoliv situace na trhu práce v daném regionu.

Takový závěr z provedeného dokazování nevyplývá.

Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti nesleduje naplnění práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť v tomto směru obecným soudům nic nevytýká.

Ve skutečnosti nesouhlasí s právním závěrem, který v této věci zaujaly odvolací a dovolací soud.

Polemizuje s ustálenou judikaturou obecných soudů a pouze opakuje argumenty, které ve své podstatě znamenají popření základů, na nichž tato judikatura spočívá.

Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 568/2000 , ale zjevně účelově přehlédl, že následkem nemoci z povolání byl uznán jen částečně invalidním a že jako částečně invalidní nenalezl nové zaměstnání nikoliv v důsledku nemoci z povolání, ale jen proto, že o práci osob se stejným nebo obdobným zdravotním poškozením není na trhu práce zájem.

Při uplatnění osob se zdravotním postižením na trhu práce není významné, zda bylo vyvoláno nemocí z povolání nebo obecným onemocněním.

Rozhodující je, zda trh práce zaměstnávání těchto osob vyžaduje nebo zda pro ně nabízí pracovní příležitosti.

V předmětné věci bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel nenalezl novou práci (po uznání částečné invalidity) proto, že o práci, kterou by mohl i se svým zdravotním postižením vykonávat, nebyl na trhu práce zájem, tedy z důvodu obecné nezaměstnanosti, která dopadá i na jiné osoby se stejným nebo podobným zdravotním postižením, které nebylo způsobeno nemocí z povolání.

Poukazuje-li stěžovatel na to, že by mohl (nebýt nemoci z povolání) dále vykonávat dosavadní práci, aniž by mu hrozila nezaměstnanost, zatímco po zjištění nemoci z povolání nenalezl vhodné zaměstnání a dovozuje-li z toho, že mu měla být z důvodu odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání uhrazena "veškerá vzniklá ztráta na výdělku", pak se v rozporu se zákonem domáhá odškodnění nemoci z povolání v takovém rozsahu, který není následkem nemoci z povolání a který by mu mohl příslušet, jen kdyby nebyl vůbec schopen pracovat a byl by plně invalidní.

Stěžovatel se tedy domáhá jen dalšího přezkoumání věci v další instanci Ústavním soudem.

Ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn.

5 C 33/2000 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 17.

2003 byla žalované a. s.

Sklárny Kavalier uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou nemocí z povolání v částce 639 484,10 Kč s úroky z prodlení a povinnost platit stěžovateli, počínaje zářím 2003, částku 9 782,60 Kč měsíčně.

Ohledně částky 18 000,-- Kč byla žaloba zamítnuta.

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu změnil -v podrobnostech lze odkázat na výrok jeho rozsudku.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR zamítl vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a nebyl postižen žádnou z jiných vad podle OSŘ.

Nejvyšší soud ČR podrobně vyložil ustanovení § 190 odst.

3 a § 195 odst.

1 zákoníku práce, která byla ve věci aplikována.

Odkázal na ustálenou judikaturu obecných soudů, ze které vyplývá závěr, že z důvodu odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro následky této nemoci není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek pracovních příležitostí nemůže mít, po zjištění nemoci z povolání, příjem z vlastní výdělečné činnosti.

V této souvislosti poukázal na další rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

21 Cdo 2805/99.

V odůvodnění mj. konstatoval, že žalobce (stěžovatel v řízení před Ústavním soudem) svým tvrzením, že jeho nezaměstnanost byla v době po skončení pracovní neschopnosti důsledkem nemoci z povolání, v podstatě sleduje, aby byl z důvodu odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání odškodněn stejně jako poškození, kteří v důsledku nemoci z povolání zcela ztratili pracovní způsobilost a stali se tak plně invalidní.

Takový přístup, který nemá oporu v právním řádu, nelze akceptovat.

Jako nedůvodná označil dovolací soud tvrzení stěžovatele, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemělo oporu v provedeném dokazování a že odvolací soud rozhodl na základě jiného skutkového stavu než okresní soud, aniž by došlo k doplnění dokazování.

Skutková zjištění o míře zachování pracovního potenciálu stěžovatele byla dostatečně prokázána provedenými důkazy.

Je proto správný závěr odvolacího soudu o tom, že za výdělek stěžovatele po zjištění nemoci z povolání je třeba považovat pravděpodobný výdělek.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl.

36 Listiny, ale neuvedl pro to žádné ústavně právní argumenty.

Podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s výkladem dotčených ustanovení zákoníku práce a s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu.

V ústavní stížnosti v podstatě opakuje a rozvádí argumenty, které uplatnil již v dovolání a předkládá své vlastní hodnocení a právní závěry.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl.

83 Ústavy ČR.

Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti.

Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost a úspěšnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy ani nepřezkoumává jejich rozhodnutí z hlediska správnosti jejich právních závěrů, pokud jejich postupem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Takováto situace však v přezkoumávané věci nenastala.

Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a podle jeho zjištění žádná základní práva stěžovatele nebyla porušena.

Odvolací i dovolací soud provedly dokazování v dostatečném rozsahu a podrobně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele.

V podrobnostech lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.

Zejména Nejvyšší soud ČR se vyčerpávajícím způsobem zabýval všemi námitkami stěžovatele, které stěžovatel poté zopakoval i v ústavní stížnosti.

Právní závěry obecných soudů jsou v souladu s ustálenou judikaturou a lze konstatovat, že nejsou v rozporu s obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 568/2000 , na který se stěžovatel odvolával.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu