Detail rozhodnutí

I.ÚS 369/05

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.369.05
Datum: 20. 12. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 369/05 ze dne 20. 12. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 369/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing.

S., zast.

JUDr.

Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2005, č.j.

33 Odo 1117/2003-83, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.6.2003, č.j.

35 Co 158/2003-58, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing.

S., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že napadeným rozsudkem městského soudu byl ve sporu, v němž vystupuje jako žalobkyně, zrušen rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku co do částky 76 194,30 Kč a řízení v této části zastaveno, v zamítavém výroku co do částky 83 857,90 Kč a úroku z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 byl potvrzen.

Následné stěžovatelčino dovolání bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto.

V otázce, zda si mohou smluvní strany v občanskoprávních vztazích sjednat jinou výši úroku z prodlení, než jak je upravena v § 517 odst.

2 OZ, Nejvyšší soud dovodil, že aplikace čl.

2 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nepřichází v úvahu.

K vlastnímu meritu sporu stěžovatelka uvedla, že smlouvou o půjčce se zavázala zapůjčit žalovanému částku 1 mil.

Kč a pro případ prodlení s úhradou ve lhůtě splatnosti sjednali účastníci úrok z prodlení ve výši desetinásobku diskontní sazby ČNB.

Soud I. stupně shledal ujednání o úroku z prodlení za ujednání v rozporu se zákonem ve smyslu § 39 OZ.

Městský soud v napadeném rozsudku zaujal hodnocení, že výši úroku z prodlení si účastnici předmětné smlouvy nemohli dohodnout, zákon sice takovou dohodu výslovně nezakazuje, ale z povahy citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že se od něho nelze odchýlit, což opírá o gramatickou dikci § 517 odst.

2 OZ, věta za středníkem, kde je uvedeno, že výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Při posouzení věci došlo, podle názoru stěžovatelky, ze strany soudů k rozporu s ust. čl.

2 odst.

3 Listiny.

Ustanovení § 2 odst.

3 obč. zákoníku, podle něhož si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj odchýlit nelze, je nutno, podle stanoviska stěžovatelky vykládat v souvislosti s čl.

2 odst.

3 Listiny a čl.

2 odst.

4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

V rámci polemiky uvádí řadu tvrzení pro možnost smluvního sjednání úroku z prodlení, ať již ve smyslu Ústavy a Listiny, tak při komparaci obchodněprávní a občankoprávní úpravy (v obou případech soukromoprávní povahy).

Namítá též, že konkrétní úprava je provedena nařízením vlády, tj. podzákonným aktem, a ještě odkazem na bankovní pravidla.

Dle názoru stěžovatelky byla v řízení porušena její základní práva, a to právo na soudní ochranu deklarované čl.

90 Ústavy, jakož i práva deklarovaná čl.

36 odst.

1 Listiny i čl.

6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").

Při výkladu zákona potom postupem soudů všech stupňů došlo k rozhodnutím v rozporu s čl.

2 odst.

4 Ústavy a čl.

2 odst.

3 Listiny.

Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby byly zrušeny rozsudku Nejvyššího soudu a městského soudu, byť v úvodu stížnosti konstatuje, že napadá rozsudek Nejvyššího soudu ve všech výrocích a rozsudek městského soudu v potvrzujícím výroku a dále ve výrocích o nákladech řízení.

Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl.

36 odst.

1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl.

90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl..

6 odst.

1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl.

2 odst.

3 Listiny: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl.

2 odst.

4 Ústavy: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Po seznámení s obsahem stížnosti a s přiloženými podklady Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Z listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 190 174,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 do zaplacení.

Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit stěžovatelce 30 122,60 Kč, zamítl žalobu na zaplacení 160 052,20 Kč spolu se 42,5% úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od 17.4.2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.

Vycházel ze zjištění, že účastníci dne 24.9.2001 uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž stěžovatelka půjčila žalovanému částku 1 mil.

Kč a on se zavázal dluh vrátit do 19.10.2001 spolu se šestiprocentním úrokem.

Pro případ, že dluh nebude ve sjednané lhůtě vrácen, zavázal se žalovaný uhradit žalobkyni úrok z prodlení ve výši desetinásobku diskontní sazby ČNB z dlužné částky.

Soud považoval jistinu za uhrazenou a ze žalované částky přisoudil stěžovatelce pouze úrok z prodlení, jehož výši odvodil pomocí dvojnásobku diskontní sazby ČNB ve výši 8,5%.

Smluvní ujednání účastníků o úroku z prodlení posoudil soud prvního stupně jako odporující ustanovení § 517 obč. zákoníku a tedy neplatné podle § 39 obč. zákoníku.

Výslovné ustanovení zákona o tom, že výši úroku z prodlení stanoví prováděcí předpis, považuje za kogentní, výše úroku z prodlení je jím stanovena závazně a nelze se od něj dohodou účastníků odchýlit.

Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala nesprávné hodnocení ust. § 517 odst.

2 obč. zákoníku.

S odkazem na ust. § 2 odst.

3 a § 517 odst.

2 obč. zák. namítala, že ze žádného ustanovení zákona nevyplývá výslovný zákaz, aby účastníci smluvních vztahu dohodli výši úroků z prodlení odchylně, než je stanovené prováděcím předpisem, na který je v této souvislosti odkazováno.

S ohledem na to, že částka 76 194,30 Kč jí byla po datu vyhlášení rozsudku doručena, vzala žalobu v tomto rozsahu zpět.

Městský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudečný výrok, jímž byla zamítnula žaloba do částky 76 194,30 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil.

Ve zbývající části, jíž byla zamítnula žaloba co do částky 83 857,90 Kč a úroku z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 do zaplacení, výrok potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení v obou stupních.

Ohledně úroku z prodlení se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že účastníci nemají možnost dohodnout si jeho výši jinak, než jak ji v souladu s ustanovením § 517 odst.

2 obč. zákoníku stanoví prováděcí předpis.

Přestože zákon takovou dohodu účastníků výslovně nezakazuje, z povahy citovaného ustanovení zákona jednoznačně vyplývá, že se od něho odchýlit nelze.

Stěžovatelka proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) obč. soudního řádu.

Vytýkala odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že výši úroku z prodlení si účastníci smlouvy nemohou dohodnout, neboť je stanovena právním předpisem.

Je přesvědčena, že odvolací soud vyložil ustanovení § 517 odst.

2 obč. zákoníku v neprospěch věřitele striktně gramaticky, aniž vzal v úvahu zásadu zakotvenou v Listině, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno" a aniž respektoval zásadní dispozitivnost ustanovení občanského zákoníku, zvláště pak jeho části týkající se závazkového práva.

Stěžovatelka má zato, že je v rozporu s právní logikou, aby ustanovení § 369 odst.

1 obch. zákoníku bylo vykládáno tak, že možnost stanovit výši úroku z prodlení dohodou smluvních stran je jím zachována, a ustanovení § 517 odst.

2 obč. zákoníku bylo interpretováno jinak; na uvedeném nemůže podle ní nic změnit ani skutečnost, že zmíněné ustanovení obch. zákoníku - na rozdíl od úpravy obsažené v obč. zákoníku - smluvní ujednání o výši úroku z prodlení výslovně připouští.

Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že otázka smluvní volnosti při stanovení výše úroku z prodlení je odvolacími soudy řešena rozdílně, což doložila odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ve věci vedené pod sp.zn.

15 Co 685/2001, kde při zdůraznění smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů byl vysloven právní názor, že výši úroku z prodlení lze stanovit dohodou smluvních stran i v jiné výši, než představuje dvojnásobek diskontní sazby ČNB.

Nejvyšší soud konstatoval, že absence poznatků o tom, že by právní otázka, zda si mohou smluvní strany v občanskoprávních vztazích sjednat jinou výši úroku z prodlení, než jak je upravena v ustanovení § 517 odst.

2 obč. zákoníku, byla dovolacím soudem v minulosti již řešena, resp. že by se její výklad ustálil v judikatuře odvolacích soudů, činí dovolání stěžovatelky přípustným.

Pro vyřešení vymezené právní otázky je rozhodující, zda ustanovení § 517 odst.

2 věta za středníkem obč. zákoníku, je z hlediska stanovení výše úroku z prodlení kogentní povahy či nikoliv.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto ustanovení účastníkům dohodu o jiné výši úroku z prodlení výslovně nezakazuje, nemožnost přijetí odchylné smluvní úpravy však vyplývá v jeho povahy.

Uvádí-li se v něm, že "výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis", nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze výši úroku z prodlení či poplatku z prodlení stanovit jinak, tedy dohodou účastníků.

Shodný závěr formuluje též při porovnání obchodněprávní a občanskoprávní regulace a také za použití funkční interpretace.

V této souvislosti upozorňuje na institut smluvní pokuty a připomíná, že stěžovatelce nic nebránilo za účelem zakotvení pro případ nikoli včasného vrácení půjčky citelnější sankci, než jakou představuje úrok z prodlení v zákonné výši, tento institut využít.

Na tyto závěry navazuje logickým konstatováním, že aplikace čl.

2 odst.

3 Listiny nepřichází v úvahu, a odmítá i stěžovatelčin argument, že výše úroku z prodlení je stanovena podzákonným předpisem.

Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání zamítl.

Je zřejmé, že podstatu stěžovatelčiny ústavní stížnosti tvoří soubor tvrzení vedoucích k určení dispozitivní povahy ustanovení § 517 odst.

2 obč. zákoníku.

Stejné argumenty stěžovatelka již uplatnila v dovolání.

Ústavní soud se ztotožňuje s argumenty zařazenými do odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a doplňuje, že soudy příslušná ustanovení interpretovaly ústavně konformním způsobem, proto nemohlo dojít k porušení čl.

2 odst.

3 Listiny, čl.

2 odst.

4 Ústavy, ani čl.

90 Ústavy.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.

Taková situace však v posuzovaném případě nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se zaplacení dlužné částky (vrácení půjčky), včetně příslušenství.

Zamítnutí žaloby ohledně úroků z prodlení bylo důsledkem neplatnosti smlouvy, proto nemohla být stěžovatelka úspěšná.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2005 Ivana Janů, předsedkyně I. senátu Ústavního soudu