Detail rozhodnutí

I.ÚS 288/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.288.03
Datum: 25. 1. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 288/03 ze dne 25. 1. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu I.ÚS 288/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Janů a soudců JUDr.

Vojena Güttlera a JUDr.

Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing.

H., zastoupeného Mgr.

K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.

2003, čj.

22 Cdo 2014/2001 -90, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.

2001, čj.

26 Co 193/2001 - 68, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21.

2001, čj.

8 C 123/2000 - 55, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud").

Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy.

Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V souladu s ustanovením § 42 odst.

3, 4 ZÚS byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že základní práva stěžovatele neporušil a odkázal na odůvodnění rozsudku.

Krajský soud v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí.

Okresní soud rovněž odkázal na závěry, které jsou obsaženy v jeho rozsudku.

Ze spisu sp. zn.

8 C 123/2000 Okresního soudu v Mladé Boleslavi bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti žalovaným V. a K.

V. určovací žalobu, kterou mělo být určeno, že otec stěžovatele, B.

H., byl ke dni své smrti (2.

10.

1998) vlastníkem nemovitostí v petitu žaloby blíže označených.

Jedná se o nemovitosti, které žalovaní nabyli od B.

H. na základě kupní smlouvy ze dne 24.

10.

1994.

Stěžovatel v žalobě tvrdil, že jeho otec B.

H. nebyl způsobilý k uzavření uvedené kupní smlouvy, protože rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24.

1976, sp. zn.

P 67/79, byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům.

Rozsudkem téhož soudu ze dne 24.

1979, čj.

P 67/79 - 102, byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena jen na způsobilost jednat s úřady a jinými orgány.

Uvedená skutečnost měla podle stěžovatele za následek absolutní neplatnost uvedené kupní smlouvy.

Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 13.

11.

2000, čj.

8 C 123/2000 - 34.

Krajský soud usnesením ze dne 7.

2001, čj.

26 Co 19/2001 - 47, zrušil rozsudek okresního soudu pro nepřezkoumatelnost, protože okresní soud se v rámci řízení o určovací žalobě vůbec nezabýval otázkami naléhavého právního zájmu a aktivní legitimace.

Okresní soud v dalším řízení opět žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 21.

2001, čj.

8 C 123/2000 - 55.

K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 20.

2001, čj.

26 Co 193/2001 - 68, rozsudek okresního soudu ze dne 21.

2001 potvrdil.

V odůvodnění konstatoval, že omezení způsobilosti B.

H. k právním úkonům, jak je formulováno v rozsudku okresního soudu ze dne 24.

1979, čj.

P 67/79 - 102, nelze pokládat za omezení způsobilosti ve smyslu § 10 odst.

2 ObčZ.

Tento rozsudek nelze tedy hodnotit jinak, než že jím byla otci stěžovatele vrácena způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.

Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 13.

2003, čj.

22 Cdo 2014/2001 - 90.

V důvodech rozsudku uvedl, že každým rozsudkem soudu, kterým dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nimž účastník není způsobilý, se stanoví výslovně, jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý.

Z toho má logicky vyplývat, že ačkoli rozsudek okresního soudu ze dne 24.

1979 nevyvolával právní účinky pro nedostatek oprávnění soudu omezit účastníka v jeho petičním právu nebo v jeho procesní způsobilosti ve vztahu k soudům a jiným státním orgánům, nebyl prost právních účinků, pokud šlo o způsobilost k právním úkonům ve výroku neuvedeným.

Otec stěžovatele tak nabyl, na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24.

1979, čj.

P 67/79 - 102, plnou způsobilost k právním úkonům, i když se tak nestalo na základě formálně správného rozsudku.

Po zhodnocení shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

1, str.

41].

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy ČR).

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právním názorem obecných soudů v otázce právních účinků rozsudku o omezení způsobilosti k právním úkonům.

Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že obecné soudy se opřely o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn.

IV.

ÚS 188/94 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

3, str.

281].

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi kvalifikoval mnoho případů, ve kterých shledal, že ústavně nekonformní interpretací obecného hmotného práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod fyzické nebo právnické osoby.

Ústavní soud se za takové situace zabývá výkladem obecného práva jen při splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn.

III.

ÚS 74/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

28, str.

85].

V přezkoumávané věci Ústavní soud ústavně rozpornou interpretaci a aplikaci obecného práva neshledal.

Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.

2003, čj.

22 Cdo 2014/2001 - 90.

V tom, jakým způsobem obecné soudy posoudily právní účinky rozsudku okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24.

1979, čj.

P 67/79 - 102, Ústavní soud nic ústavně nekonformního neshledal.

K porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele tedy v projednávaném případě nedošlo.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2005 JUDr.

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu