Detail rozhodnutí

I.ÚS 255/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.255.04
Datum: 6. 9. 2005
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 255/04 ze dne 9. 6. 2005

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu I.ÚS 255/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R.

K. a ing.

K., obou zastoupených JUDr.

M., proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 10.

2004, čj.

23 Co 501/2003 - 312, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.

10.

2001, čj.

12 C 316/94 - 231, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé v ústavní stížnosti, podané na poště dne 29.

2004, popsali jejich spory se státem o náhradu škody v řízeních před obecnými soudy a navrhli zrušení shora označených rozhodnutí.

Odkázali na tu část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 10.

2004, čj.

23 Co 501/2003 - 312, ve které je uvedeno, že žaloba stěžovatelů byla pravomocně zamítnuta do částky 470 000,-- Kč.

Jestliže se tedy krajský soud zabýval pouze částkou 3 000,-- Kč, vyplývá z toho, podle názoru stěžovatelů, že dosud nebylo rozhodnuto o částce 27 000,-- Kč.

Výrok tohoto rozsudku je podle stěžovatelů v rozporu s kogentním ustanovením § 159a odst.

5 OSŘ.

Krajský soud tak rozhodl v rozporu s ústavně zaručeným právem zakotveným v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V této souvislosti stěžovatelé zmínili nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 565/01 .

Ústavně zaručené právo na spravedlivé projednání jejich záležitosti soudem mělo být porušeno i tím, že rozsudek krajského soudu ze dne 10.

2004 byl vydán na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci.

Stěžovatelé tvrdí, že bylo rovněž porušeno jejich právo na zákonného soudce, na rovnost před zákonem a soudem a na projednání věci bez průtahů.

Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30.

10.

2001, čj.

12 C 316/94 - 231, ve znění opravného usnesení ze dne 22.

2002, čj.

12 C 316/94 - 264, zamítl žalobu stěžovatelů, podanou proti České republice za zaplacení 500 000,-- Kč.

K odvolání stěžovatelů krajský soud rozsudkem ze dne 30.

2002, čj.

23 Co 6/2002 - 257, rozsudek okresního soudu potvrdil.

O dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23.

10.

2003, čj.

25 Cdo 1802/2002 - 281, jímž zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen ohledně částky 3 000,-- Kč a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání stěžovatelů zamítl.

Krajský soud rozsudkem ze dne 10.

2004, čj.

23 Co 501/2003 - 312, změnil rozsudek okresního soudu ze dne 30.

10.

2001, čj.

12 C 316/94 - 231, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelům 3 000,-- Kč.

V odůvodnění uvedl, že za situace, kdy dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto, zůstal v právní moci rozsudek okresního soudu ze dne 30.

10.

2001, čj.

12 C 316/94 - 231, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 30.

2002, čj.

23 Co 6/2002 - 257, kterým byla žaloba zamítnuta do částky 470 000,-- Kč.

O této částce bylo tedy již pravomocně rozhodnuto, neboť dovolání, týkající se této částky, bylo zamítnuto.

Tato částka již nebyla předmětem tohoto odvolacího řízení a krajský soud se zabýval pouze částkou 3 000,-- Kč.

Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

1, str.

41].

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy ČR).

Stěžovatelé dovozují porušení svých ústavně zaručených práv z toho, že v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.

2004, čj.

23 Co 501/2003 - 312, je na str.

2 uvedena částka 470 000,-- Kč.

Ze všech rozhodnutí obecných soudů, vydaných v této věci, je přitom zcela zřejmé, že o částce 470 000,-- Kč se zmiňuje pouze krajský soud v rámci posledního rozhodnutí, a to v části, kde se vypořádává s právní mocí předcházejících rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně poté, co rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23.

10.

2003, čj.

25 Cdo 1802/2002 - 281.

Je evidentní, že se jedná o chybu v počítání (pravděpodobně způsobenou záměnou částky 3 tisíce Kč a 30 tisíc Kč).

Toto odůvodnění uvedeného rozsudku krajského soudu samo o sobě není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.

10.

2003, čj.

25 Cdo 1802/2002 - 281, mohl krajský soud rozhodovat pouze o částce 3 000,-- Kč (ve zbytku žalobu Nejvyšší soud ČR zamítl).

Krajský soud tedy rozhodl ve prospěch stěžovatelů, když žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům tuto částku.

Ústavní soud nenachází na procesním postupu a výsledném rozhodnutí krajského soudu ze dne 10.

2004, čj.

23 Co 501/2003 - 312, nic ústavně nekonformního.

Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 565/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

24, str.

351] je tak v daném případě zcela irelevantní.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2005 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu