Detail rozhodnutí

Pl.ÚS 45/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:Pl.US.45.03
Datum: 2. 5. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu Pl.ÚS 45/03 ze dne 5. 2. 2004 K možnosti přezkumu průběhu referenda o přistoupení ČR k EU

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing.

L.L., o návrhu směřujícím proti usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2003 sp. zn.

Pl.

ÚS 15/03 , takto : Návrh se odmítá .

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing.

L.L., o návrhu směřujícím proti usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2003 sp. zn.

Pl.

ÚS 15/03 , takto : Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Ústavního soudu, jímž byl pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut jeho návrh na přezkoumání ústavnosti a zákonnosti postupu při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii, konaného ve dnech 13. a 14. června 2003.

Poté co zrekapituloval rozhodovací důvody, o něž se opíral výrok předmětného usnesení, navrhovatel namítl, že v daném případě rozhodoval orgán ve věci nepříslušný, totiž senát (složený z předsedy JUDr.

Vladimíra Klokočky a soudců JUDr.

Františka Duchoně a JUDr.

Vojena Güttlera) namísto pléna.

Pakliže dle jeho názoru rozhodoval Ústavní soud za podmínek, resp. ve složení, kdy k tomuto takto obsazen nebyl oprávněn, mělo tímto postupem dojít k porušení čl.

36 a čl.

37 zák. č.

1/1993 Sb., jakož i čl.

90 a čl.

96 zák. č.

2/1993 Sb. (navrhovatel měl patrně na mysli čl.

36 a čl.

37 usnesení předsednictva České národní rady č.

2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění úst. zák. č.

162/1998 Sb., a čl.

90 a čl.

96 úst. zák. č.

1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů).

Proto se navrhovatel, vycházeje z jím uplatněných výhrad, v rámci petitu svého návrhu domáhal, aby Ústavní soud vyslovil porušení kautel uvedených v citovaných ustanoveních, napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil "zpět k řízení, odstranění nedostatků návrhu a k novému rozhodnutí".

Návrh je nepřípustný.

Ústavní soud jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) přirozeně vychází při výkonu své jurisdikce důsledně z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci [zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č.

182/1993 Sb."); čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR, čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod], což je v právním státě condicio sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.

Zák. č.

182/1993 Sb., neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí.

Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná.

Ústavnímu soudu nepřísluší o svých rozhodnutích znovu jednat a rozhodnout.

Podle ustanovení čl.

89 odst.

2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Na toto ustanovení ústavního pořádku navazuje § 43 odst.

3 zák. č.

182/1993 Sb., dle něhož proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V čl.

87 Ústavy ČR jsou vymezeny jednotlivé typy řízení před Ústavním soudem, úpravu jejichž procesních pravidel pak určuje citovaný zákon, kterým je soudce Ústavního soudu při svém rozhodování vázán (čl.

88 odst.

2 Ústavy ČR).

Tento zákon neobsahuje právní úpravu řízení, v jehož rámci by bylo možné podrobit přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

Jinými slovy řečeno, znění uvedeného zákona pak jednoznačně neumožňuje jakýkoliv postup, který by zakládal výjimku z výše zmíněné konečnosti rozhodnutí, a to dokonce ani v situaci, pokud by jiný soudce (senát, event. plénum) závěr vyslovený v napadeném rozhodnutí nesdílel (což ovšem není případ dotčený současným návrhem).

Zák. č.

182/1993 Sb., neobsahuje ani institut obnovy řízení (výjimkou je řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky, §§ 105-108 zák. č.

182/1993 Sb.) či institut jemu analogický.

Ostatně k této problematice se Ústavní soud již vyjádřil ve svých předchozích rozhodnutích, která se týkají otázky obnovy řízení před Ústavním soudem, a jež byla publikována, a proto postačí na závěry v nich uvedené zcela odkázat (k tomu srov. např. usnesení ve věci II.

ÚS 75/98 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv.

10, usn. č.

19, Praha, 1998, str.

407 a násl.; usnesení ve věci II.

ÚS 458/98 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv.

12, usn. č.

75, Praha, 1999, str.

549 a násl.; obdobně též usnesení ve věci I.

ÚS 288/2000 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv.

21, usn. č.

4, Praha, 2002, str.

471 a násl., a další).

Pro takto vyloženou jeho nepřípustnost proto Ústavní soud návrh odmítl [§ 43 odst.

2 písm. b) per analogiam ve spojení s § 43 odst.

1 písm. e) zák. č.

182/1993 Sb.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2004