Detail rozhodnutí

IV.ÚS 420/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.420.04
Datum: 16. 12. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 420/04 ze dne 16. 12. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 420/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. 12. 2004 o ústavní stížnosti M. F. a I. F. obou zastoupených Mgr. D. R. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 25 Co 82/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadají stěžovatelé shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.

V ústavní stížnosti rekapitulují průběh dosavadního řízení, v němž jsou žalováni o úhradu částky 384 292,- Kč s příslušenstvím (řízení jest vedeno Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn.

10 C 154/2002); připomínají, že ve věci byla již po- dvakráte žaloba soudem první instance zamítnuta, přičemž k odvolání žalobkyně napadeným usnesením odvolací soud již po druhé zamítavé rozhodnutí soudu nalézacího zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

V takovém postupu odvolacího soudu shledávají stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces a na vyřízení věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pročež navrhují, aby Ústavní soud stěžované usnesení odvolacího soudu zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.

Tento princip subsidiarity vyplývá z čl.

4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze úkolem Ústavního soudu.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do činnosti těchto soudů zasahuje toliko v případě, že náprava tvrzené protiústavnosti v rámci jejich systému není možná.

Soudní řízení ve věci vedeném Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn.

10 C 154/2002 dále pokračuje (jak stěžovatelé sami uvádějí jednání u tohoto soudu je nařízeno na den 21.12.2004), a i když naříkané usnesení Krajského soudu v Plzni je z hlediska formálního pravomocné, není jím ještě pravomocně ukončen spor mezi stěžovateli a žalobkyní; z toho plyne, že stěžovatelé mají možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení, a to i včetně práv vyplývajících z ústavního požadavku na projednání věci bez zbytečných průtahů resp. v přiměřené lhůtě.

Ústavní soud dále připomíná, že nemá jiných pravomocí než těch, které mu svěřil ústavodárce čl.

87 Ústavy.

V dané věci primárně budují stěžovatelé důvody své stížnosti na tvrzení, že rozhodnutím soudu druhé instance byl položen základ k dalším průtahům v neskončeném sporu.

Z tohoto odůvodnění tedy plyne, že stěžovatelé jakoby podávali ústavní stížnost nikoli proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž proti jinému zásahu tohoto soudu [jenž je orgánem veřejné moci ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy]; nenavrhují však ve svém stížnostním žádání žádný zakazovací či přikazovací výrok Ústavního soudu, a to ačkoliv v případě tzv. jiných zásahů právě a jen takovýto výrok může vést k odstranění závadného stavu [§ 82 odst.

3 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, dále jen "zákon o Ústavním soudu], nýbrž výslovně - jak již uvedeno - zrušení usnesení odvolacího soudu.

To ovšem možné není.

Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci (tak jako jakékoliv jiné rozhodnutí) nejenže nelze považovat za "jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod", ale navíc k věcnému přezkumu kasačního rozhodnutí soudu druhé instance nemůže Ústavní soud přistoupit již proto, že by tím vstoupil jako soud další instance do soustavy soudů obecných; to však by bylo v rozporu s čl.

91 Ústavy.

Zákonnou i ústavní povinností soudu, jehož rozhodnutí bylo nadřízeným soudem zrušeno, je bez průtahů v řízení pokračovat, a ve věci rozhodnout; pokud by rozhodování soudu prvého stupně bylo odloženo až do věcného přezkoumání ústavní stížnosti (proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu směřované) nastala by situace evidentně průtahy v řízení nastolující a nikoli tyto vylučující; naopak při splnění povinnosti soudu prvého stupně ve věci dále jednat a případně i rozhodnout mohlo by dojít ke zcela neřešitelné situaci nastolené v případě, že by posléze zrušující rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud zrušil, a tím odňal soudu prvého stupně podklad, na jehož základě tento soud znovu jednal a rozhodoval; to by ovšem bylo v rozporu s ústavním principem právní jistoty.

Ani jeden z naznačených směrů vývoje řízení nemůže Ústavní soud připustit, a proto nemůže ani věcně řešit opodstatněnost či neopodstatněnost ústavní stížnosti stěžovateli podané.

Nepřípustnou ústavní stížnost proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

V důsledku uvedeného nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad předložené plné moci a nevyzýval ani účastníka řízení k podání vyjádření.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2004 JUDr.

Miloslav Výborný, v.r. soudce zpravodaj