Detail rozhodnutí

IV.ÚS 199/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.199.03
Datum: 14. 7. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 199/03 ze dne 14. 7. 2004 N 97/34 SbNU 43 K interpretaci §12 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 14. července 2004 sp. zn. IV. ÚS 199/03 ve věci ústavní stížnosti E. Š. proti rozsudkům Městského soudu v Praze z 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/2002, Obvodního soudu pro Prahu 6 z 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96 a doplňujícímu rozsudku téhož soudu z 11. 4. 2002 sp. zn. 6 C 142/96, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyklizení nemovitostí a na zaplacení peněžité částky za užívání nemovitostí. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. 58 Co 221/2002, Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2001 sp. zn. 6 C 142/96 a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2002 č. j. 6 C 142/96-132 se zrušují.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29.

2001 sp. zn.

6 C 142/96, doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11.

2002 č. j.

6 C 142/96-132 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.

11.

2002 sp. zn.

58 Co 221/2002 a tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení čl.

11 odst.

1 a 4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení čl.

11 odst.

1 a 4 Listiny spatřuje v tom, že soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu k nemovitostem, jejichž vyklizení se ve sporu domáhala, a naopak posoudily jako platné smlouvy, na základě nichž tyto nemovitosti užívaly třetí subjekty, a tím jí znemožnily, aby ona jako vlastnice, která nedala souhlas k tomu, aby nemovitosti užívaly jiné subjekty, měla do nemovitostí přístup a mohla je řádně užívat.

Porušení čl.

36 odst.

1 Listiny spatřovala v tom, že soudy činily své závěry v rozporu se skutečnostmi, které byly v řízení zjištěny.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn.

6 C 142/96.

Z něj zjistil, že stěžovatelka podala žalobu o vyklizení domu č. p.

1 s pozemkem p. č.

559, k. ú.

Ř., nejprve proti prvému vedlejšímu účastníkovi a následně pak i proti zbývajícím vedlejším účastníkům.

Současně se žalobou domáhala zaplacení za užívání předmětných nemovitostí z titulu bezdůvodného obohacení, a to za období od 16.

1 1995 do 30.

2001, s 16% úrokem z prodlení od 16.

1995 do zaplacení.

Stěžovatelka se stala vlastnicí předmětných nemovitostí, když úspěšně uplatnila nárok na jejich vydání podle zákona č.

403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "restituční zákon").

Tyto nemovitosti byly podle hospodářské smlouvy, uzavřené podle § 348 hospodářského zákoníku dne 1.

1982 mezi Čs. státem, zastoupeným Místním národním výborem Ř., a druhým vedlejším účastníkem odevzdány druhému vedlejšímu účastníku do dočasného užívání na dobu 30 let.

Dne 13.

11.

1991 uzavřel Místní úřad P.-Ř. s druhým vedlejším účastníkem dodatek č.

1 k této smlouvě, kterým se druhý vedlejší účastník zavazoval platit nájemné ve výši 300 547,80 Kč ročně, a dne 27.

1993 byl uzavřen mezi týmiž účastníky další dodatek, kterým se nájemné upravovalo na částku 401 506 Kč ročně.

Stěžovatelka namítala neplatnost původní smlouvy o dočasném užívání s tím, že byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Dovozovala dále i neplatnost dodatku č.

1 a č.

2, protože byly uzavřeny až poté, co uplatnila vůči povinné osobě nárok na vydání věci podle zákona č.

403/1990 Sb., a to proto, že povinná osoba nemohla podle § 22 tohoto zákona přenechat nemovitost do užívání jinému.

Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29.

2001 žalobu, pokud směřovala na vyklizení předmětných nemovitostí, zamítl, a pokud bylo žalováno na zaplacení, zčásti žalobě vyhověl.

Doplňujícím rozsudkem ze dne 11.

2002 č. j.

6 C 142/96-132, zamítl žalobu co do částky 16 599 390 Kč s 16% úrokem z prodlení od 16.

1995 do zaplacení, a to pokud žaloba směřovala vůči druhému žalovanému.

Městský soud v Praze ze dne 29.

11.

2002 sp. zn.

58 Co 221/02 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský soud v Praze.

Uvedl, že si není vědom, že by rozsudky či postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo k porušení jiného ústavním pořádkem chráněného práva.

V podrobnostech odkázal na písemné odůvodnění obou rozsudků.

Jako vedlejší účastníci se vyjádřily společnosti G., spol. s r. o., a společnost T., spol. s r. o.

G., spol. s r. o., uvedla, že stěžovatelka nikde v ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, jak soudy porušily čl.

36 Listiny, a stejně tak i porušení čl.

11 odst.

1 a 4 Listiny zůstává pouze na úrovni tvrzení bez konkrétních odkazů týkajících se výkladu právní normy obecnými soudy.

T., spol. s r. o., se vyjádřila shodně jako G. a navíc dodala, že stěžovatelka podala stížnost, aniž vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva dává, neboť nepodala dovolání, ač tak mohla učinit.

Namítá, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

K tomu v daném případě došlo.

Soud je povinen rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, přitom je povinen hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl.

1 Ústavy České republiky a čl.

11 odst.

1 Listiny.

Podle čl.

1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Podle čl.

11 odst.

1 Listiny každý občan má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah.

V daném případě se stěžovatelka stala vlastníkem předmětných nemovitostí na základě dohody o vydání věci, uzavřené podle zákona č.

403/1990 Sb.

Podle § 12 odst.

1 tohoto zákona dnem jejich převzetí vstoupila do práv a závazků pronajimatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti.

Z tohoto ustanovení, které je kogentní povahy, vyplývá, že oprávněná osoba není vázána smlouvou o dočasném užívání, kterou dne 1.

1982 uzavřel Československý stát, zastoupený Místním národním výborem Ř., s druhým vedlejším účastníkem.

Ke dni účinnosti zákona č.

403/1990 Sb. ještě platilo ustanovení § 348 zákona č.

109/1964 Sb., hospodářský zákoník, o dočasném užívání národního majetku.

Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 12 odst.

1 zákona č.

403/1990 Sb., oprávněné osoby nebyly zavázány k plnění takových dohod.

Z toho je nutné dovodit, že vůči nim byly neúčinné.

Na těchto závěrech nemění nic fakt, že oprávněná osoba vstupovala do práv a závazků pronajimatele až dnem převzetí nemovitosti.

Pro posouzení toho, do jakých práv oprávněná osoba vstupuje, byl rozhodující stav ke dni účinnosti zákona č.

403/1990 Sb.

Jestliže tedy ke dni účinnosti zákona č.

403/1990 Sb. neexistovala k předmětným nemovitostem smlouva o nájmu nebytových prostor, nemohla oprávněná osoba vstoupit do takových práv jenom proto, že následkem právních úprav nastalých po účinnosti zákona došlo ke změnám, v jejichž důsledku právní vztahy týkající se nemovitosti, na kterou restituční předpis dopadal, doznaly změn, které restituční zákon nepředvídal.

Oprávněná osoba se nemůže dostat v důsledku změn zákonů do výrazně horší pozice, než v jaké byla v okamžiku účinnosti restitučního zákona.

Opačný výklad by byl v rozporu s legitimním očekáváním oprávněné osoby, která v okamžiku, kdy nárok na vydání věci uplatňovala, nemohla předvídat, že dojde k takovým zákonným úpravám, které zásadním způsobem ovlivní právní režim vydávané věci v tom smyslu, že v užívání věci po jejím převzetí bude významným způsobem omezena, a to na poměrně dlouhou dobu.

Bylo by v rozporu se smyslem zákona, který měl odstranit majetkovou křivdu, aby se v důsledku zákonných úprav stala nová křivda v podobě závazků mnohaleté nájemní smlouvy nebo dokonce smlouvy o výpůjčce.

Tam, kde zákonodárce z důvodů celospolečenského zájmu cítil potřebu omezit nového vlastníka, tak učinil přímo v zákoně, když ho zavázal respektovat užívání vydané věci po dobu 10 let v případech vyjmenovaných v § 12 odst.

2 zákona č.

403/1990 Sb., a stanovil současně i podmínky takového užívání.

Naproti tomu v § 22 odst.

1 zákona č.

403/1990 Sb. uložil povinným osobám povinnost nakládat s odňatými věcmi až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře, což je nutné vyložit tak, že nesmí vydané věci smluvně ani jinak zatížit v neprospěch oprávněné osoby.

Pokud povinná osoba uzavřela v roce 1991 dodatek č.

1 a v roce 1993 dodatek č.

2 ke smlouvě ze dne 1.

1982 o dočasném bezúplatném užívání a učinila z bezplatného užívání úplatné, nepočínala si ve vztahu k oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře.

Pouze si pro sebe zajistila příjem z věci, kterou byla povinna vydat, a jejíž vydání odpírala a vyčkávala, až ve věci rozhodne soud.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz nález sp. zn.

III.

ÚS 224/98 ; nález sp. zn.

III.

ÚS 269/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č.

98; svazek 17, nález č.

33).

V daném případě obecné soudy nerespektovaly kogentní ustanovení v § 12 odst.

1 zákona č.

403/1990 Sb., z něhož vyplývá, do jakých práv a povinností právního předchůdce, kterým byla povinná osoba, vstupuje osoba oprávněná.

Nerespektování tohoto ustanovení pak vedlo oba obecné soudy k závěrům, které vyloučily poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatelky, která se této ochrany žalobou na vyklizení domáhala.

Nesprávně vyložily ustanovení § 22 odst.

1 zákona č.

403/1990 Sb., neboť povinnost uloženou povinné osobě (nakládat s odňatými věcmi s péčí řádného hospodáře) nesprávně interpretovaly proti smyslu tohoto ustanovení.

Šlo evidentně o ochranu majetku pro osobu oprávněnou, a ne o to, aby si povinná osoba opatřovala příjem.

Výklad původní smlouvy o dočasném bezplatném užívání předmětných nemovitostí lze označit za přepjatě formalistický, neboť naprosto nepřihlíží ke smyslu a podstatě restituce majetku podle zákona č.

403/1990 Sb.

Zejména v případě restitucí podle tohoto zákona byly odstraňovány nejhrubší majetkové křivdy, které se dotkly běžného majetku občanů, přičemž postup podle vládního nařízení č.

15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jehož důsledky byly zákonem č.

403/1990 Sb. odstraňovány, byl zcela v rozporu i s tehdy platným ústavním pořádkem.

V těchto případech šlo o jasnou svévoli státní moci, a proto se také k odstraňování těchto křivd přistoupilo v prvé řadě.

Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst.

3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností napadené rozsudky zrušil.