Detail rozhodnutí

IV.ÚS 11/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.11.04
Datum: 26. 4. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 11/04

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti S. K. zastoupené JUDr. G.V. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 10 Co 627/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou prostřednictvím telefaxu dne 12.

2004 a doplněnou jejím originálem podaným téhož dne k poštovní přepravě se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni a dále žádá, aby jí usnesením byla přiznána zcela náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, a to především náhrada nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č.

484/2000 Sb., včetně režijních paušálů ve výši 75 Kč za každý úkon právní pomoci, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, přičemž si vyhrazuje právo odůvodnit tento návrh v průběhu řízení.

Stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá o porušení článku 90 odst.

1 věta prvá a článku 95 odst.

1 věta prvá Ústavy ČR, dále článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a konečně ustanovení § 2 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř").

Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud protiprávně aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř., aniž by byly pro jeho užití splněny podmínky, následkem čehož jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, přestože svým jednáním zpětvzetí žaloby nezavinila, neboť z důvodu trvalého opuštění společné domácnosti přešel nájem bytu automaticky na manžela, a stěžovatelka tak nebyla osobou pasivně legitimovanou ze žaloby o vyklizení bytu.

Mimoto stěžovatelka uvádí, že v důsledku přechodu nájmu na manžela neměla povinnost předmět nájmu odevzdat podle ustanovení § 682 občanského zákoníku, neboť nájem bytu trval i nadále v celém rozsahu za sjednaných podmínek.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn.

3C 176/2002, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Žalobou došlou Okresnímu soudu v Rokycanech dne 26.

11.

2002 se obec Holoubkov domáhala vyklizení bytu, jehož nájem skončil stěžovatelce a jejímu manželovi dne 31.

10.

2002.

Poté, co z vyjádření stěžovatelky, která byla právně zastoupena, bylo zjištěno, že dne 13.

2000 opustila předmětný byt a následně došlo k rozvodu jejího manželství, vzala pronajímatelka žalobu zpět a soud z tohoto důvodu dne 3.

2003 usnesením č. j.

3C 176/2002-22 řízení zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když odkázal na ustanovení § 146 odst.

1 písm. c) o.s.ř.

K odvolání stěžovatelky, že bylo třeba aplikovat ustanovení § 146 odst.

2 věta prvá o.s.ř, Krajský soud v Plzni usnesení soudu I. stupně ve výroku týkajícího se nákladů řízení zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť nebyly zjišťovány skutečnosti, které vedly žalobkyni ke zpětvzetí žaloby, a nebylo tak možno posoudit, zda bylo třeba užít ustanovení § 146 odst.

2 věta prvá, či věta druhá o.s.ř.

Nalézací soud z vyjádření žalobkyně zjistil, že svou žalobu vzala zpět, neboť žalovaný uhradil veškeré pohledávky a žalovaná v době podání žaloby již v bytě nebydlela, což však neohlásila, a žalované ani nebyl předložen rozsudek ohledně vypořádání užívání předmětného bytu.

Usnesením ze dne 3.

2003 č. j.

3C 176/2002-33 rozhodl nalézací soud tak, že podle ustanovení § 146 odst.

1 písm. c) o.s.ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení právo.

Pokud šlo o žalobkyni, nebyly splněny podmínky ustanovení § 146 odst.

2 věta prvá o.s.ř., neboť zavinění bylo zčásti na straně žalobkyně, která podala žalobu bez ověření rozhodujících skutečností, a zčásti na straně stěžovatelky, která byt opustila, aniž by se řádně odhlásila z evidence a vyrozuměla žalobkyni.

V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka namítala, že žaloba nebyla vzata zpět vinou chování stěžovatelky a že v dané věci nelze použít ustanovení § 146 odst.

1 písm. c) o.s.ř.

K odvolání stěžovatelky krajský soud dne 30.

2003 usnesením sp. zn.

10 Co 627/2003 změnil napadené rozhodnutí tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a to s ohledem na ustanovení § 150 o.s.ř.

Odvolací soud přisvědčil stěžovatelce, že namísto ustanovení § 146 odst.

1 písm. c) o.s.ř. bylo třeba aplikovat ustanovení § 146 odst.

2 věta druhá o.s.ř, podle kterého měla právo na náhradu nákladů řízení, shledal však důvody zvláštního zřetele hodné, pro které soud výjimečně nemusí náhradu nákladů řízení přiznat a které spatřoval ve skutečnosti, že žalovaná nesplnila svou povinnost ve smyslu ustanovení § 682 občanského zákoníku, když po skončení nájmu pronajímateli byt neodevzdala ani opuštění bytu neoznámila, následkem čehož byla žaloba podána i proti ní.

Po zvážení uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů ani jejich vrcholem a z toho důvodu mu nepřísluší vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s aplikací ustanovení § 146 odst.

2 věta prvá o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 150 o.s.ř., kdy stěžovatelka namítá neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných.

Ústavní soud připomíná, že mu obecně nepřísluší přezkoumávat uvážení obecného soudu podložené ustanovením § 150 o.s.ř., vychází-li toto rozhodnutí z posouzení konkrétních okolností daného případu a je-li řádně a přesvědčivě zdůvodněno, v čem soud spatřuje okolnosti zvláštního zřetele hodné.

Není-li úvaha soudu podepřena dostatečným vysvětlením, případně je-li zdůvodnění naplněno pouhým formálním odkazem na příslušné zákonné ustanovení, vykazuje jeho postup znaky svévole, kterýžto postup zakládá odepření stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

V dané věci obecné soudy dostály shora zmiňovaným požadavkům, když uvedly, z jakých důvodů stěžovatelce nepřiznaly náhradu nákladů řízení, a proto jim z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neplnila svou povinnost dle ustanovení § 682 občanského zákoníku, neměla žalobkyně vědomost o předčasném ukončení nájemního vztahu z její strany a důvodně předpokládala, že stěžovatelka daný byt nadále obývá.

Žalobkyně si sice před podáním žaloby neověřila otázku pasivní legitimace, nejde však o tutéž situaci jako ve věci III.

ÚS 727/2000 (sv.

22, č.

75), kdy tatáž otázka mohla být lehce ověřena z katastru nemovitostí obsahujícího příslušné informace; zde toto zjištěno být nemohlo (snad s výjimkou místního šetření), když se stěžovatelka neodhlásila z evidence správy bytů.

Pokud jde o žádost stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, je třeba upozornit, že není zcela jasná, zvláště když ji stěžovatelka neodůvodnila, ač toto avizovala v podané ústavní stížnosti.

Obecně platí, že účastníci nesou vlastní náklady řízení před Ústavním soudem, přičemž z tohoto pravidla existují výjimky, které má zřejmě stěžovatelka na mysli.

Opírá-li stěžovatelka svůj návrh o ustanovení § 83 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nelze jí vyhovět, protože její stížnost byla odmítnuta.

Jestliže měla stěžovatelka v úmyslu odkázat na ustanovení § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, je nutno připomenout, že tento postup je záležitostí výjimečnou a případnou toliko v odůvodněných případech, a to jako určitá sankce vůči účastníku řízení, který svým jednáním zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele (srov. nález

II. ÚS 53/97

). S ohledem na skutečnost, že podaná ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nenalézá Ústavní soud důvod, pro který by měl požadavku stěžovatelky vyhovět. Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a následnými právními závěry soudů, tedy neshledal porušení ústavnosti, a proto ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 26. dubna 2004 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu