Detail rozhodnutí

III.ÚS 572/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.572.03
Datum: 19. 8. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 572/03 ze dne 19. 8. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 572/03

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele R. A. M., zastoupeného Mgr. E. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2003 č. j. 12 To 125/03-205, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2003 č. j. 11 Nt 457/2003-133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2003 č. j. 11 Nt 457/2003-21, a o návrhu na zrušení ustanovení § 381 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 381 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl.

8 odst.

5 a čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Co do rozhodných skutkových okolností posuzovaného případu šlo o to, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2003 č. j.

11 Nt 457/2003-21 byl stěžovatel vzat do vydávací vazby, a to při současném dovození odůvodněné obavy z jeho útěku (§ 381 odst.

1 tr. ř.).

Následně, označeným usnesením téhož soudu ze dne 4. listopadu 2003 č. j.

11 Nt 457/2003-133 došlo k zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2003 č. j.

12 To 125/03-205 potom byla zamítnuta jeho stížnost směřující proti tomuto prvostupňového rozhodnutí.

Z pohledu ústavněprávní argumentace stran rozhodnutí vydaných v reakci na jeho žádost o propuštění z vydávací vazby stěžovatel formuloval své stížnostní body vycházeje z obsahu čl.

8 odst.

5 Listiny, dle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Ve shodě s argumentací předestřenou již v řízení před obecnými soudy namítal, že v případě vydávací vazby zákon nestanoví její dobu, pročež tak nedochází k reálnému naplnění citované ústavní kautely.

V návaznosti na toto své tvrzení využil možnosti dané mu ustanovením § 74, resp. § 64 odst.

1 písm. d) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a domáhal se zrušení ustanovení § 381 zák. č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele následovně.

Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2003 č. j.

11 Nt 457/2003-21, jímž byl stěžovatel vzat do vydávací vazby, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené v § 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění účinném do novelizace provedené zák. č.

83/2004 Sb.

Ve zbytku byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.

Ohledně napadených usnesení, jimiž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o propuštění z vydávací vazby, postačí odkázat na obsah jejich racionálně a logicky konstruovaných, a tudíž i přezkoumatelných odůvodnění (§ 134 odst.

2 tr. ř.).

Především Vrchní soud v Praze se s ústavněprávními námitkami stěžovatele dostatečným způsobem vypořádal, zejména pokud zdůraznil, že délka omezení jeho osobní svobody (vydávací) vazbou přirozeně nemůže být a není jakkoli neohraničená.

Přitom v rámci svých úvah dovodil, že hovořit o nepřiměřenosti délky trvání vazby by bylo lze tehdy, jestliže by přesahovala časové hranice vazby vymezené v § 71 odst.

8 tr. řádu, k čemuž u stěžovatele nedošlo, neboť tento je důvodně podezřelý z majetkové trestné činnosti se způsobením škody velkého rozsahu.

Na základě obvyklých interpretačních postupů tudíž dospěl k systémově bezrozpornému výkladu úplného právního řádu jako významového celku, a to provedením ústavně konformní interpretace § 381 tr. řádu v intencích čl.

8 odst.

5 Listiny.

Provedl-li totiž na základě analogie legis výklad, jímž "odstranil" nedostatek explicitní právní úpravy stran vymezení trvání (délky) vydávací vazby, nutno přihlédnout k tomu, že použil analogii přípustnou, když ve shodě s kautelou plynoucí z čl.

4 odst.

4 Listiny respektoval požadavek minimalizace omezení ústavně zaručeného základního práva, v daném případě stěžejního práva na osobní svobodu.

Nadto, poukazuje-li stěžovatel v odůvodnění návrhu směřujícího ke zrušení citovaného ustanovení trestního řádu na tvrzené nerespektování ústavního postulátu doby stanovené zákonem pro trvání vazby ze strany zákonodárce, tj. vychází-li návrh z argumentu, dle kterého absence jejího výslovného vymezení (resp. omezení) pro vydávací vazbu zakládá protiústavnost předmětného ustanovení, domáhá se stěžovatel, v případě, že by Ústavní soud přistoupil k akceptaci jím předloženého tvrzení o nemožnosti shora naznačeného výkladu, de facto pozitivního zásahu zákonodárce, čili aktu, jenž v kompetenci Ústavního soudu není [čl.

87 odst.

1 písm. a) Ústavy ČR a contrario].

Vzhledem k uvedenému byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení odmítnuty [§ 43 odst.

1 písm. b), odst.

2 písm. a), b) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2004