Detail rozhodnutí

III.ÚS 564/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.564.03
Datum: 8. 5. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 564/03 ze dne 5. 8. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 564/03

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. B. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2003, sp.zn. 16 Co 135/2003, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2003, sp.zn. 24 P 199/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala náležitosti dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel výroky IV a V rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2003 (16 Co 135/2003) a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne

21. ledna 2003 (24 P 199/2001-91) v těch částech, ve kterých bylo rozhodnuto o svěření nezl.

M. do výchovy matky a jemu, jako otci, stanovena povinnost platit na její výživu částkou 1.500,- Kč měsíčně.

Stěžovatel tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod), jakož i k porušení práv nezl. dítěte zakotvených v čl.

3 Úmluvy o právech dítěte.

Poukazuje na nesprávně zjištěný skutkový stav věci, napadá způsob a nesprávně provedené hodnocení důkazu - výslechu nezl.

M. a nedostatečné odůvodnění obou výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Dále v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy při svém rozhodování nepreferovaly zájem nezl.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal následující nález: "Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2003, sp. zn.

16 Co 135/2003, a to ve výroku IV. a V., ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2003, sp. zn.

24 P 199/2001, se zrušují." Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst.

1 písm. a), § 43 odst.

2 písm. a) zákona].

Z obsahu ústavní stížností napadaných rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, zjištěn nebyl.

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně, a to jeho výrok, ve kterém je rozhodnuto o svěření nezl.

M. do výchovy matce a jemu stanoveno platit výživné, a zabýval se řádně odvoláním stěžovatele, ve kterém je navrhována změna rozsudku soudu I. stupně, a to tak, aby nezl.

M. byla ve střídavé výchově obou rodičů, popř. aby Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil Městskému soudu v Brně k doplnění a novému rozhodnutí.

Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako správný a v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné konstatoval, že základními předpoklady střídavé výchovy jsou zejména vůle obou rodičů, včetně dítěte, kooperace rodičů v technických a materiálních záležitostech a tolerance rodičů vůči sobě navzájem.

Tyto předpoklady v souzeném případě však splněny nebyly.

Jelikož střídavá výchova musí být především v zájmu dítěte, byla nezl.

M. svěřena do výchovy matky.

Provedení dalšího důkazu navrhovaného otcem na vypracování znaleckého posudku ohledně zjištění přání nezletilé M. považoval Krajský soud za nadbytečný.

Učinil tak s ohledem na věk nezletilé a její snahu nezklamat ani jednoho z rodičů, což se projevuje růzností jejich přání týkajících se případné střídavé výchovy.

Ústavní soud proto neshledal, že by došlo ze strany obecných soudů k porušení čl.

3 Úmluvy o právech dítěte v tom směru, že by zájem nezl. dítěte nezjišťovaly, případně v dostatečné míře nerespektovaly.

Stěžovatel svou stížností brojí proti nesprávným a neúplným skutkovým zjištěním a proti způsobu provedení a hodnocení důkazů obecnými soudy.

Tím však přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat (přezkoumávat) věcnou správnost nebo legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci ( k tomu srov. např. nález ve věci II.

ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.

5, Praha 1995).

Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jak jsou v předu označena, vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl.

81 a čl.

82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

28, Praha 1994).

Nadto jsou obě ústavní stížností napadaná rozhodnutí ve všech rozhodujících částech, dotýkajících se skutkového základu ústavní stížnosti stěžovatele, dostatečně a výstižně odůvodněna (§ 157 odst.

2 o. s. ř.); z hlediska ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 5. srpna 2004