Detail rozhodnutí

III.ÚS 404/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.404.04
Datum: 14. 10. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 404/04 ze dne 14. 10. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P. právně zastoupeného JUDr. M. Č. advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č. j. 13 Co 57/2004-40, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2003, č. j. 18 C 85/2002-29, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a 3) Fondu pojištění vkladů, se sídlem Perlová 1, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24.

2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.

2004, č. j.

13 Co 57/2004-40, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.

12.

2003, č. j.

18 C 85/2002-29, a to pro porušení čl.

3 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 26.

2004, č. j.

13 Co 57/2004-40, Městský soud v Praze podle ust. § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř") potvrdil jako věcně správné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.

12.

2003, č. j.

18 C 85/2002-29, kterým soud prvního stupně zastavil řízení, v němž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal na žalovaném Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, zaplacení částky 227 080,- Kč s příslušenstvím.

Nalézací soud vyšel ze zjištění, že žalobce podal žádost o osvobození od soudních poplatků, o které bylo zamítavě rozhodnuto usnesením tamního soudu ze dne 11.

2003, potvrzeným k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.

2003, č. j.

13 Co 315/2003-24, a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10.

2003.

Žalobce byl následně vyzván, aby zaplatil soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 9 080,- Kč, což neučinil a opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků.

S ohledem na to, že o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků bylo již pravomocně rozhodnuto a žalobce ve své opakované žádosti neuvedl žádné nové, pro posouzení věci rozhodné skutečnosti, postupoval soud prvního stupně podle ust. § 9 odst.

1 zák. č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.

V ústavní stížnosti stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vytýká, že se neřídil poučením a upozorněním obsaženým v usnesení tohoto soudu ze dne 8.

2003, nepřihlédl ke sdělení žalobce ze dne 12.

2003, že existují okolnosti, kdy v důsledku dalších průtahů v řízení může dojít k finanční újmě na straně žalobce.

Dále stěžovatel soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s ust. § 138 odst.

1 o. s. ř., a zcela nedostatečně a v rozporu s ust. § 154 odst.

1 o. s. ř., posoudil poměry účastníků řízení, když nepřihlédl k tvrzením žalobce a neprovedl další nezbytné důkazy.

Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že neprojednal věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (ust. § 212 o. s. ř.), nedoplnil dokazování, které bylo podle stěžovatele nezbytné, ale naopak zcela se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně.

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.

18 C 85/2002, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci.

Ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 8.

2004 soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 uvedl, že žalobce podal dne 11.

2002 k tomuto soudu společně s žalobou též návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků dle ust. § 138 odst.

1 o. s. ř.

Tento svůj návrh odůvodnil výší svého starobního důchodu (8 133,- Kč měsíčně), přičemž současně vylíčil své měsíční náklady představované jednak splátkami dluhu vůči své matce (1 000,- Kč měsíčně), jednak provozními náklady spojenými s chodem jeho firmy ve výši 1 500,- Kč měsíčně).

Usnesením tohoto soudu ze dne 11.

2003, č. j.

18 C 85/2002-15, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.

2003, č. j.

13 Co 315/2003-24, bylo po provedeném zhodnocení majetkových poměrů žalobce rozhodnuto o tom, že se mu osvobození od soudních poplatků nepřiznává.

Důvodem byla skutečnost, že - jak z podané žaloby vyplynulo - žalobci byla dne 11.

1998 vyplacena částka 905 958,- 47 Kč, o které se však v podaném návrhu na osvobození od soudních poplatků nezmínil.

Odvolací soud v této souvislosti posoudil též skutečnost, že dle obsahu žalobcova odvolání je z jeho důchodu strhávána částka 1 954,- Kč měsíčně, a to v souvislosti s výkonem rozhodnutí prováděným Okresním soudem v Ostravě, a dále konstatoval, že nelze opomenout ani skutečnost, že žalobce je jediným společníkem společnosti P., spol. s r. o., jejíž základní jmění činí 100 000,- Kč.

V souvislosti s doručením výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, uvádí soudce Obvodního soudu pro Prahu 1, byl žalobce opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku.

Namísto jeho uhrazení však bylo tomuto soudu dne 16.

2003 doručeno žalobcovo podání, kterým opětovně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků.

Tento návrh žalobce opět odůvodnil výší svého starobního důchodu (8 406,- Kč) měsíčně a existencí nákladů, které svou výší odpovídaly položkám, jež byly vzaty v úvahu při rozhodování soudů obou stupňů o původně podané žádosti.

K existenci výše zmíněné částky vyplacené v roce 1998 žalobce uvedl, že tato mu nebyla vyplacena jako "občanovi", nýbrž jako "podnikateli", přičemž poukázal na skutečnost, že v jiných řízeních vedených u Krajského soudu v Ostravě či Městského soudu v Praze mu osvobození od soudních poplatků přiznáno bylo.

Usnesením tohoto soudu ze dne 18.

12.

2003, č. j.

18 C 85/2002-29, uvádí soudce obvodního soudu, bylo následně rozhodnuto o zastavení řízení, jakož i o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že skutečnosti, které žalobce uvedl ve své opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků, již byly předmětem posouzení, jež vyústilo v pravomocné rozhodnutí o žádosti podané spolu s žalobou, přičemž žádné jiné skutečnosti, které by dokládaly jakoukoli změnu v majetkových poměrech žalobce oproti původně posuzovanému stavu, nová žádost neobsahovala.

K zastavení řízení pak došlo z důvodu řádného nezaplacení soudního poplatku (ust. § 9 odst.

1 zák. č.

549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 26.

2004, č. j.

13 Co 57/2004-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

S ohledem na uvedené skutečnosti soudce obvodního soudu uzavřel, že žalobcem podaná ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn.

II.

ÚS 45/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

3, č.

5).

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Podle ustanovení § 138 odst.

1 o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal.

Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění podmínek vymezených v ustanovení § 138 odst.

1 o. s. ř.

Ústavní soud poukazuje především na svoji již konstantní judikaturu v této oblasti, podle které rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. § 138 odst.

1 o. s. ř., není otázkou v rovině ústavnosti.

Ve svém rozhodnutí sp. zn.

IV.

ÚS 271/2000 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

19, č.

28, str.

275 (viz též usnesení Ústavního soudu, sp. zn.

IV.

ÚS 597/03 ) Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy).

Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl a zasahovat tak do práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků.

Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly (ust. § 138 odst.

2 o. s. ř.).

Osvobození od soudních poplatků záleží na úvaze předsedy senátu a není-li tato úvaha ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, není Ústavní soud oprávněn do takových úvah zasahovat (viz též usnesení Ústavního soudu, sp. zn.

IV.

ÚS 455/03 ).

Uvedený rozpor s principy spravedlivého procesu Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 271/2000 , sp. zn.

IV.

ÚS 464/01 , sp. zn.

II.

ÚS 531/03 ).

O zastavení řízení rozhodl v projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 1 po té, co zjistil, že o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto, a to tak, že žalobci se toto osvobození nepřiznává.

Obvodní soud dále zjistil, že ve své opakované žádosti žalobce neuvádí žádné nové pro posouzení rozhodné skutečnosti.

Soudy obou stupňů, které se žádostí žalobce o osvobození od soudních poplatků zabývaly, již vzaly v úvahu tu skutečnost, že žalobci je vyplácen starobní důchod ve výši 8 406,- Kč měsíčně, a že je mu z tohoto důchodu exekučně srážena částka ve výši 1 954,- Kč měsíčně.

Majetkové poměry však byly posuzovány ze širšího hlediska, a proto bylo přihlédnuto i k částce 905 958, 47 Kč, vyplacené žalobci v roce 1998, i k té skutečnosti, že žalobce je jediným společníkem společnosti P., s. r. o., se základním jměním 100 000,- Kč.

Vzhledem k tomu, že o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto, žalobce na výzvu soudu soudní poplatek v určené lhůtě nezaplatil, a ve své opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků netvrdil žádné v zásadě nové skutečnosti, dospěl obvodní soud k závěru, že je na místě aplikovat ust. § 9 odst.

1 zák. č.

549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a řízení o podané žalobě zastavil.

Z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení odvolací soud, se závěry tohoto soudu obsaženými v napadeném rozhodnutí se ztotožnil, a podle ust. § 219 o. s. ř., napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, když námitky žalobcem uplatněné v odvolání pokládal za irelevantní.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (rozhodnutí těchto soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ust. § 157 o. s. ř.), a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a podanou ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2004 JUDr.

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu