Detail rozhodnutí

III.ÚS 367/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.367.03
Datum: 18. 3. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 367/03 ze dne 18. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 367/03

Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu navrhovatelky P., spol. s r. o., zastoupené Mgr. V. H., advokátem, na zrušení vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 165/2003 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem ze dne 22.

2003, označeným jako ústavní stížnost, napadla navrhovatelka vyhlášku Ministerstva práce a sociálních věcí č.

165/2003 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, vydanou na základě § 7 zákona č.

2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.

Ve svém podání navrhovatelka tvrdí, že Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"), jako orgán veřejné moci, napadenou vyhláškou porušilo její ústavně zaručená práva plynoucí z čl.

2 odst.

1, 2, čl.

4 odst.

1, 2, 4, čl.

11, čl.

26 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Zmíněnou vyhláškou bylo stanoveno, že kolektivní smlouva vyššího stupně, uzavřená dne 20. prosince 2000 mezi Odborovým svazem pracovníků obchodu a Svazem obchodu České republiky, ve znění příslušných dodatků, je závazná ode dne její účinnosti pro zaměstnavatele uvedené v příloze, přičemž do přílohy této vyhlášky byla zařazena, kromě dalších subjektů, i navrhovatelka.

Ve svém návrhu navrhovatelka uvádí, že předmětná vyhláška nesplňuje zákonné atributy obecně závazného právního předpisu, které je na základě zákonného zmocnění ministerstvo oprávněno vydávat.

Je tomu tak z toho důvodu, že jejím prostřednictvím dochází k ukládání povinností zcela individuálně určeným subjektům, a tak se ve skutečnosti jedná o akt aplikace práva, o individuální správní akt, přičemž tento závěr dle navrhovatelky koresponduje s názory právní teorie (konkrétně je odkazováno na odbornou literaturu Hendrych, D. a kol.: Správní právo, Obecná část, C.

Beck, Praha, 2001, str.

81).

To je dle navrhovatelky v rozporu s principem právního státu (čl.

1 Ústavy ČR).

Dotčené subjekty přitom nemají možnost uplatnění soudního přezkumu, dokonce neobdrží jakékoliv akceptovatelné zdůvodnění, proč k uložení práv a povinností dochází, což vede k porušení práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny.

V souvislosti s výše uvedeným poukazuje navrhovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 11.

2003, sp. zn.

Pl.

ÚS 40/02 (publ. pod č.

199/2003 Sb.).

Dále navrhovatelka uvádí, že daná vyhláška by mohla stanovit rozšíření závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně obecně pro všechny subjekty daného oboru, pokud však toto učinila individuálně, jedná se i o rozpor s § 7 odst.

2 zákona č.

2/1992 Sb. (pozn.: jistě míněn "zákon č.

2/1991 Sb.").

Závěrem navrhovatelka upozorňuje (zřejmě) na nález Ústavního soudu ze dne 10.

1996, sp. zn.

Pl.

ÚS 30/95 (publ. pod č.

31/1996 Sb.), dle kterého skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou, včetně ústavní stížnosti.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání daného návrhu ve smyslu § 42 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"), načež dospěl k závěru, že jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst.

1 písm. c) zákona].

Úvodem nutno poukázat na to, že Ústavní soud se obdobnou právní problematikou již zabýval.

Ve svém usnesení ze dne 8.

11.

2000, sp. zn.

IV.

ÚS 547/2000 (ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.), posuzoval návrh právnické osoby na zrušení části přílohy vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č.

259/2000 Sb., jenž byl označen jako ústavní stížnost proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci - ten byl spatřován v postupu ministerstva před vydáním napadené vyhlášky; v tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že podání navrhovatelky nelze za ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst.

1 zákona považovat, neboť petitem daného návrhu je zrušení části právního předpisu, přičemž postup kteréhokoliv orgánu veřejné moci nadaného normotvornou pravomocí, který vedl k vydání obecně závazného právního předpisu, může být Ústavním soudem posuzován v řízení upraveném v hlavě druhé, oddílu prvém zákona, a tedy daný postup nelze považovat za "jiný zásah".

Z tohoto důvodu byl předmětný návrh jako návrh podaný neoprávněnou osobou podle § 43 odst.

1 písm. c), odst.

2 písm. b) zákona odmítnut.

V usnesení ze dne 11.

2002, sp. zn.

IV.

ÚS 587/01 (ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.), dospěl naopak Ústavní soud k závěru, že sice po formální stránce je rozhodnutí ministerstva dáváno na vědomost právním předpisem, na straně druhé mechanismus jednání ministerstva má znaky řízení sui generis a jeho výsledkem je de facto rozhodnutí, že určitý zaměstnavatel bude zařazen do seznamu tvořícího přílohu vyhlášky; takové rozhodnutí má být nepochybně schopné zásahu do jeho práv ve smyslu čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a musí být pod kontrolou soudu (čl.

38 odst.

2 Listiny).

Jestliže navrhovatel nepodal správní žalobu (tehdy podle části páté o. s. ř.), nedošlo k vyčerpání dostupných prostředků k ochraně jeho práv (§ 75 odst.

1 zákona), a tak bylo nutno návrh podle § 43 odst.

1 písm. c), odst.

2 písm. b) zákona odmítnout (shodně v usnesení ze dne 6.

11.

2002, sp. zn.

IV.

ÚS 673/02 , publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

28, usn. č.

36).

Poté však plénum Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 11.

2003, sp. zn.

Pl.

ÚS 40/02 (publ. pod č.

199/2003 Sb.), vydaném ve věci návrhu skupiny poslanců na zrušení § 7 zákona č.

2/1991 Sb., dospělo k závěru odlišnému od posledně uvedeného závěru IV. senátu, když možnost soudního přezkumu v takovýchto případech vyloučilo (viz "Individuální regulaci obsaženou v právním předpisu, zbavující možnosti soudního přezkumu naplnění obecných podmínek normativní úpravy u konkrétního subjektu, jíž schází transparentní a akceptovatelné odůvodnění ve vztahu k možnosti regulace obecné, nutno tudíž považovat za rozpornou s principem právního státu ..."), resp. ji zmínilo jako jednu z možností úpravy de lege ferenda (viz "Je přitom plně věcí zákonodárce, stanoví-li proceduru extenze působnosti formou správního řízení s možností soudního přezkumu ...").

Z výše uvedeného vyplývá, že plénum Ústavního soudu vyhlášky vydávané na základě § 7 zákona č.

2/1991 Sb., byť by obsahovaly "individuální regulaci", za individuální správní akt nepovažovalo.

Tento právní názor je pro III. senát závazný, přičemž v daném případě nebyl zjištěn důvod postupu podle § 23 zákona.

Ústavní soud vycházel z toho, že sice dle právní teorie materiálním znakem právní normy je, kromě dalších, i obecnost (abstraktnost), a to co do předmětu právní úpravy anebo co do subjektu právní normy (viz Knapp, V.: Teorie práva, C.

Beck, Praha, 1995, str.

149).

Z ústavněprávního hlediska, a tedy i z pohledu zákona o Ústavním soudu, však obecnost nelze považovat za esenciální náležitost zákona, příp. i jiného právního předpisu.

Je třeba vzít v úvahu, že mohou nastat (resp. v praxi existují) případy, kdy zákonodárce vydá zákon, na jehož základě bude upraven individuální (konkrétní) případ.

I když tato skutečnost může signalizovat nebezpečí porušení zásady rovnosti, obecně tomu nebrání žádná ústavní překážka; rovněž tak z toho nelze vyvozovat, že se v případě takového aktu o zákon ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. a) Ústavy ČR nejedná.

Z uvedeného důvodu nutno vycházet z toho, že pojem zákon nelze určovat obsahově (materiálně), nýbrž formálně (srov. např.

Ossenbühl, F.: Gesetz und Recht - Die Rechtsquellen im demokratischen Rechtsstaat, publ. in: Isensee, J., Kirchhof, P.: Handbuch des Staatsrechts der Bundesrepublik Deutschland, Band III, Heidelberg, 1988, str.

286 a násl.; Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno, 2001, str.

257).

Pokud jde konkrétně o napadenou vyhlášku, lze sice poznamenat, že právní teorie akty vydávané veřejnou správou v zásadě dělí na právní předpisy a správní akty (v užším smyslu), a to opět z hlediska materiálního, tj. tak, jak argumentuje i stěžovatel (srov.

Hendrych, D., a kol.: Správní právo, Obecná část, 5. vyd., C.

Beck, Praha, 2003, str.

97 a násl.).

Z hlediska práva ústavního však není důvodu, alespoň pokud jde o nyní posuzovaný případ, se u podzákonných právních předpisů odchylovat od shora uvedených závěrů.

Předmětná vyhláška byla vydána na základě a v intencích (byť protiústavního) zákonného zmocnění příslušným správním orgánem a byla i náležitým způsobem publikována, takže jde-li o formální znaky právního předpisu, tyto u ní byly naplněny.

Návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl.

87 odst.

1 písm. b) Ústavy ČR je podle ustanovení § 64 odst.

2 zákona oprávněna podat právnická či fyzická osoba jen je-li takový návrh spojen s ústavní stížností ve smyslu ustanovení § 72 odst.

1 zákona, čemuž tak v posuzovaném případě není.

Navrhovatelka sice své podání označila jako ústavní stížnost, jež směřuje proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci, Ústavní soud však vzhledem k výše uvedenému zastává názor, že ústavnost, příp. zákonnost napadené vyhlášky, jakožto jiného právního předpisu, o který v dané věci jde, může být Ústavním soudem posuzována toliko v řízení upraveném v hlavě druhé, oddílu prvním zákona.

K tomu je třeba poznamenat, že právní postavení navrhovatelky se v podstatě neodlišuje od postavení jiných právnických a fyzických osob případně dotčených právním předpisem, v nichž je množina jeho subjektů vymezena obecnými znaky; pokud navrhovatelka bude mít v souvislosti s aplikací napadené vyhlášky ze strany příslušného orgánu veřejné moci za to, že byla porušena její ústavně zaručená práva, může podat za zákonem stanovených podmínek ústavní stížnost, eventuálně spojenou s návrhem na zrušení "jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení", jak bylo uvedeno shora.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

1 písm. c), odst.

2 písm. b) zákona odmítnut jako návrh podaný neoprávněnou osobou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 18. března 2004