Detail rozhodnutí

III.ÚS 138/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.138.04
Datum: 11. 3. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 138/04 ze dne 3. 11. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 138/04

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M.

K. zastoupené JUDr.

M. advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003 č. j.

22 Co 2446/2003-76 o určení výživného a úpravě styku otce s nezletilou dcerou, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 5. března 2004, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003 č. j.

22 Co 2446/2003-76 o určení výživného a úpravě styku otce s nezletilou dcerou.

Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základních právech plynoucích z čl.

11 odst.

1 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn.

3 P 68/2003, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující: Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 22. srpna 2003 č. j.

3 P 68/2003-44 rozhodl o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného a o návrhu otce na úpravu styku s nezletilou dcerou.

Rozhodl zároveň o výši a způsobu úhrady nedoplatku na výživném.

Krajský soud pak v předmětném rozhodnutí rozsudek soudu nalézacího změnil, přičemž zvýšil výživné o částku nižší a současně stanovil nižší částku nedoplatku na výživném, než tak učinil soud I. stupně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s odůvodněním určení výše nedoplatku na výživném, obsaženým v předmětném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, v němž se odkazuje na "nesporné tvrzení účastníků" řízení o placení výživného.

Tvrdí, že v předchozím řízení k "nespornému tvrzení účastníků" ohledně dané věci nedošlo, a tudíž odvolací soud vyvodil skutková zjištění i právní závěry v rozporu s průběhem provedeného dokazování.

Pro uvedené se stěžovatelka cítí být rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003 č. j.

22 Co 2446/2003-76 dotčena v právu na spravedlivý proces dle čl.

36 Listiny a v právu vlastnickém dle čl.

11 Listiny.

Předsedkyně senátu 22 Co krajského soudu ve svém vyjádření ze dne 26. dubna 2004 odkazuje na závěry plynoucí z odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností, konstatuje, že jím k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo a navrhuje předmětnou ústavní stížnost zamítnout.

Dle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li nepřípustný, přičemž pojem nepřípustnosti je v řízení o ústavních stížnostech vymezen podmínkou vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, čili zásadou subsidiarity (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice.

Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip self restraint ve vztahu Ústavního soudu k ostatním orgánům veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 , podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá.

V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, možnost uplatnění možností právní ochrany vyčerpána nebyla, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti.

Dle tvrzení R.

K. bývalého manžela stěžovatelky a nositele vyživovací povinnosti k nezletilé dceři (protokol o jednání před Okresním soudem v Prachaticích dne 22. srpna 2003, spis Okresního soudu v Prachaticích sp. zn.

3 P 68/2003, č. l.

41, 42), tento řádně platil soudem stanovené výživné, dobrovolně nad jeho určenou výši poskytoval měsíčně 500,-Kč, od čehož ustoupil poté, co stěžovatelka znemožňovala jeho styk s nezletilou dcerou.

Dle stěžovatelky uvedené tvrzení není pravdivé, R.

K. neplnil vyživovací povinnost tak, jak uvedl v předmětné výpovědi.

Do rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. srpna 2003 č. j.

3 P 68/2003-44 stěžovatelka ale nepodala odvolání, ačkoli výši nedoplatku na výživném soud odůvodnil toliko zvýšením samotného výživného, a nikoli předchozím neplněním vyživovací povinnosti.

Uvedl-li otec nezletilé u jednání před odvolacím soudem dne 13. listopadu 2003 (spis Okresního soudu sp. zn.

3 P 68/2003, č. l.

65), že od doby rozhodnutí soudu I. stupně na výživném platí 3.000,-Kč měsíčně, stěžovatelka se nevyjádřila ani k tomuto tvrzení ani k placení výživného před touto dobou.

Za těchto okolností hlediska interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadají i na posuzovanou věc, pročež Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003 č. j.

22 Co 2446/2003-76, z důvodu nepřípustnosti dle § 75 odst.

1 a § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 3. listopadu 2004