Detail rozhodnutí

III.ÚS 132/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.132.03
Datum: 20. 1. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 132/03 ze dne 20. 1. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 132/03

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, ve věci navrhovatele C.

Z., zastoupeného JUDr.

B., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. února 2001 č. j.

6 C 79/2000-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2002 č. j.

25 Co 556/2001-86, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2003 č. j.

21 Cdo 1315/2002-103, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Ústavní stížností ze dne 6. března 2003, následně doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 20. března 2003, tj. podanou včas a i v ostatním splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Ve svém návrhu stěžovatel vytkl v předmětné pracovněprávní věci rozhodujícím soudům, že ve smyslu čl.

90 Ústavy ČR neposkytly ochranu jeho právu, když má za to, že svým postupem porušily § 1 o. s. ř., jakož i § 1 odst.

3, § 7 odst.

2, § 8 odst.

3, § 35 odst.

1 písm. a) a § 46 odst.

1 písm. f) zák. č.

65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. února 2001 č. j.

6 C 79/2000-64, zamítl žalobu stěžovatele o určení neplatnosti výpovědi a náhradu mzdy, přičemž Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2002 č. j.

25 Co 556/2001-86, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry založenými na zjištění a z toho plynoucími důsledky, že stěžovateli byla dána výpověď tehdejším žalovaným v souladu s ustanovením § 46 odst.

1 písm. f) zák. č.

65/1965 Sb.

V tomto ohledu stěžovatel obecným soudům s poukazem na konkrétní a blíže rozvedené výhrady vytýká nepřesnost a nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů.

Zejména potom zdůrazňuje i skutečnost neprovedení jím navrženého listinného důkazu v řízení před odvolacím soudem (Směrnice č.

210/99 SBD Zahradní město - provozní řád automatizačního informačního systému), jenž svědčí o tom, že Opatření ředitele č.

17 ze dne 10. srpna 1999, o jehož nedodržení se podřazení pod výpovědní důvod uvedený v citovaném ustanovení opíralo, bylo zrušeno v době, kdy se měl tvrzeného porušení pracovní kázně dopustit.

Protože se stěžovatel domnívá, že předmětná rozhodnutí obecných soudů řeší otázky zásadního právního významu, domáhá se i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2003 č. j.

21 Cdo 1315/2002-103, kterým dovolací soud tomuto jeho názoru nepřisvědčil, a jímž byl jeho mimořádný opravný prostředek podaný s odkazem na ust. § 237 odst.

1 písm. c) odst.

3 o. s. ř. odmítnut.

Z obsahu napadených rozhodnutí, ani připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn.

6 C 79/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl.

Jím předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit jejich dotčení (čl.

83 Ústavy ČR), neboť Ústavnímu soudu přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy zásadně nepřísluší, a to ani potud, pokud by se sním případně sám neztotožňoval, neboť není další odvolací instancí v systému obecných soudů.

Ve věci stěžovatele nebyly shledány vady dokazování náležející do kategorie důkazů opomenutých (např. sp. zn.

III.

ÚS 150/93 , sp. zn.

III.

ÚS 61/94 , sp. zn.

IV.

ÚS 185/96 , sp. zn.

II.

ÚS 213/2000 , sp. zn.

ÚS 549/2000 a další), jednak se ani nejedná případ, kdy by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdy by v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např. sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , sp. zn.

III.

ÚS 166/95 a další), a tudíž by bylo založeno kasační oprávnění Ústavního soudu.

Obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně ve svých rozhodnutích vypořádaly (§ 157 odst.

2 o. s. ř.) a jak se z připojeného spisu podává, v řízení mu umožnily realizaci jeho procesních práv.

Právní posouzení jimi učiněné potom nevybočuje z mezí a hledisek předvídaných ust. § 46 odst.

1 písm. f) zák. č.

65/1965 Sb.

Pokud potom Městský soud v Praze jako soud odvolací neprovedl stěžovatelem navržený důkaz, postupoval ve shodě s intencí § 205a odst.

1 písm. c) o. s. ř., reflektujícím zásadu projednací modifikovanou systémem neúplné apelace uplatňujícím se od 1. ledna 2001 v občanském soudním řízení.

O následcích plynoucích z citovaného ustanovení byl přitom stěžovatel soudem nalézacím při ústním jednání konaném dne 7. února 2001 výslovně poučen (č. l.

53 spisu o. s.).

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že úvahu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn Ústavní soud přezkoumávat.

Předmětem ústavní stížnosti v daném kontextu může být toliko denegatio iustitiae.

Nutno říci, že Nejvyšší soud v tomto směru svým povinnostem dostál a dovoláním stěžovatele se zabýval.

Jeho rozhodnutí nadto v souladu se zákonným oprávněním neobsahuje odůvodnění (§ 243c odst.

2 o. s. ř.), pročež se z pohledu věcného jakémukoliv přezkumu vymyká.

Z důvodů takto stručně vyložených byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2004