Detail rozhodnutí

II.ÚS 84/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.84.04
Datum: 9. 1. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 84/04 ze dne 1. 9. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.

Dagmar Lastovecké a soudců JUDr.

Františka Duchoně a JUDr.

Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr.

M., zastoupené JUDr.

M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.

10.

2003, sp. zn.

13 Co 215/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17.

2003, sp. zn.

12 C 70/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/93 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, a tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho základních práv, vyplývajících z čl.

6. odst.

1 a čl.

41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl.

36 odst.

1 a odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovanými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala vůči České republice, jednající Ministerstvem pro místní rozvoj, náhrady škody, kterou uplatňovala podle zákona č.

58/69 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu, nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon 58/69 Sb.").

Tvrdila, že jí vznikla škoda "nesprávným úředním postupem úředníků B. p.

1" při vyřizování jejího restitučního nároku, uplatněného podle zákona 403/90 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon 403/90 Sb.").

Obecné soudy dospěly k závěru, že B. p.

1, st. p., nebyl státním orgánem, a jeho zaměstnanci proto neplnili úkoly státního orgánu nebo orgánu společenské organizace ve smyslu § 18 zákona 58/69 Sb.

Stěžovatelka spatřovala v postupu soudu snahu zbavit stát odpovědnosti za škodu čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl.

VI., odst.

1 Úmluvy, právo na řádné projednání věci soudem podle čl.

36 odst.

1 Listiny, právo na přiměřenou náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl.

36 odst.

3 Listiny, a právo na spravedlivé zadostiučinění podle čl.

41 Úmluvy.

Návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Základ její argumentace spočívá v tvrzení, že B. p.

1, st. p., je státní organizací, a proto v případě jeho "nesprávného úředního postupu" se škoda z toho vzniklá hradí podle zákona 58/69Sb., který platil v době vzniku škody.

Postup obecných soudů, pokud dovodily, že na daný případ nelze aplikovat zákon č.

58/69Sb., je ústavně konformní a tudíž nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky.

Podle tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterého se dopustil státní orgán nebo orgán státní organizace v občanském soudním řízení, ve správním řízení a v trestním řízení.

Jde tedy o odpovědnost za nesprávný postup při výkonu veřejné moci.

Státní podnik není vykonavatelem žádné veřejné moci.

Jeho posláním je výroba zboží, poskytování prací a služeb, přičemž tuto činnost vykonává samostatně na vlastní účet a bere na sebe i přiměřené riziko, vyplývající z podnikání.

V právních vztazích vystupuje jako právnická osoba svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů.

Za závazky státu neodpovídá, stejně tak jako stát neodpovídá za jeho závazky, s výjimkou případů, kdy to stanoví zákon.

Takovou výjimkou je stěžovatelkou citované ustanovení § 251 zákoníku práce.

Při vyřizování restitučních nároků, uplatněných podle zákona č.

403/90 Sb. (stejně jako u ostatních restitucí), nevystupovaly státní podniky jako reprezentanti veřejné moci, ale jako povinné osoby, kterými se staly, pokud splňovaly zákonem stanovené podmínky.

V takovém případě vznikl mezi státním podnikem jako osobou povinnou a oprávněným ze zákona soukromoprávní vztah, jehož obsahem byla povinnost vydat věc.

Tato povinnost nebyla realizována povinnou osobou vydáním úředního rozhodnutí, ale uzavřením soukromoprávní smlouvy označené zákonem jako "dohoda o vydání věci".

Pokud svoji povinnost nesplnila, měla oprávněná osoba právo obrátit se na orgán veřejné moci, v konkrétním případě na soud, a u něho se domáhat svého zákonného nároku.

Chybný postup zaměstnanců státního podniku tedy nemohl založit odpovědnost podle zákona č.

58/69 Sb., neboť nešlo z jejich strany o výkon veřejné moci.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv.

Proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst.

2 zákona, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu