Detail rozhodnutí

II.ÚS 651/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.651.02
Datum: 1. 7. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 651/02 ze dne 7. 1. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Dagmar Lastovecké a JUDr.

Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele I.

D., zastoupeného advokátem JUDr.

D.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.

2002, sp. zn.

7 Tdo 441/2002, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých práv garantovaných čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn.

1 T 261/2001, z něhož zjistil následující: Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10.

2002, sp. zn.

1 T 261/2001, uznal stěžovatele vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst.

1, 2 zákona č.

140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a loupeže podle ustanovení § 234 odst.

1 trestního zákona.

Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.

Poškozený J.

H. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel se dle skutkových zjištění dopustil trestného jednání tím, že dne 23.

2001 v době kolem 20.00 h v B., okres Přerov, na ul.

J. č.

544, v ubytovně ZD K. po předchozím požívání alkoholických nápojů násilně vyrazil vstupní dveře a neoprávněně vnikl do pokoje č.

54 užívaného J.

H. a požadoval po něm vydání finanční hotovosti ve výši 3.500,- Kč.

Když mu J.

H. požadovanou hotovost nevydal, napadl jej údery pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený H. utrpěl zlomeninu lícně-čelistního komplexu vlevo, zlomeninu lícního oblouku a zhmožděninu levého oka s délkou pracovní neschopnosti do 10.

2001 a předpokládaným léčením v trvání nejméně čtyř týdnů.

Odvolání stěžovatele zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 25.

2002, sp. zn.

2 To 97/2002, jako nedůvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31.

2002, čj.

5 Tdo 441/2002-190, dovolání odmítl podle ustanovení § 265i odst.

1 písm. b) zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "trestní řád"), neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.

Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel spatřoval existenci dovolacích důvodů v nesprávných skutkových zjištěních, která byla učiněna před obecnými soudy.

Podle názoru stěžovatele obecné soudy odmítly doplnit dokazování o navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně zhodnotily.

Skutková zjištění, která stěžovatel považuje ze neúplná a rozporná, tak neprokazují, že předmětný skutek stěžovatel spáchal.

Z ustanovení § 265b odst.

1 trestního řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod v něm není zahrnut.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, není však určeno k revizi skutkových zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně.

K posouzení oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na takováto zjištění zvažovat správnost hmotněprávního posouzení.

V projednávané věci to znamenalo, že pro dovolací soud bylo rozhodující skutkové zjištění, podle něhož stěžovatel spáchal skutek tak, jak byl uveden v rozsudku soudu prvého stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací.

Takto popsanému skutkovému stavu odpovídal právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst.

1, 2 trestního zákona a trestného činu loupeže podle § 234 odst.

1 trestního zákona.

Rozhodnutí napadené dovoláním tedy nespočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nebyl proto dán dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu.

Stěžovatel navíc nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale zaměřil své výhrady výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo dovolání odmítnuto.

Stěžovatel napadl rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností.

Domnívá se, že jím došlo k dotčení jeho práva na soudní ochranu (čl.

36 Listiny), neboť dovolání podle jeho názoru mělo být věcně projednáno.

Na podporu svého tvrzení uvádí, že obecné soudy vycházely z nedostatečného množství provedených důkazů a přes návrhy obhajoby odmítly dokazování dále doplnit.

Skutkový stav byl proto podle názoru stěžovatele nesprávně zhodnocen, v důsledku čehož byl stěžovatel odsouzen za skutek, který údajně nespáchal.

Stěžovatel tvrdí, že zamítnutím dovolání mu bylo znemožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem.

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst.

4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v rovině trestně procesní všechny podstatné důvody pro postup uplatněný v trestní věci stěžovatele byly vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení, a v plném rozsahu na ně odkázal.

Pro doplnění uvedl, že k nápravě nejzávažnějších skutkových vad, jichž se stěžovatel v dovolání domáhal, slouží jiné mimořádné opravné prostředky než dovolání, a to stížnost pro porušení zákona a obnova řízení.

V rovině ústavně právní poukázal na čl.

2 odst.

1 Protokolu č.

7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož nelze dovodit, že by existovalo zaručené právo na přezkum trestních věcí v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení, tj. též z hlediska správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování.

Pokud zákon připouští podání dovolání jen z výslovně uvedených důvodů, aniž by bylo možno namítat správnost a úplnost skutkových zjištění a provedeného dokazování, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručeného práva podle čl.

36 odst.

1, 2 Listiny.

Připomíná dále, že odmítl dovolání nikoli pro bezdůvodnost, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, nýbrž proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než který zákon připouští.

Má-li být mimořádný opravný prostředek, včetně dovolání, skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání nutně omezeny.

Závěrem Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v řízení o dovolání nedošlo k tvrzenému porušení čl.

36 Listiny, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.

Stěžovatel buduje svou argumentaci na nesouhlasu s posouzením svého dovolání.

Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR se jím měl řádně zabývat, a ne jej jako bezdůvodné odmítnout (stěžovatel přitom v několika případech v rozporu se skutečností uvádí, že dovolání bylo zamítnuto).

Z toho lze usuzovat, že stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu ve skutečnosti došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 800/02 , sp. zn.

III.

ÚS 577/02 , obdobně sp. zn.

ÚS 79/03 ).

Ústavní soud potvrzuje ústavní konformitu názoru Nejvyššího soudu ČR, který ostatně i on sám ve svých nedávných rozhodnutích vyslovil (srov. usnesení sp. zn.

II.

ÚS 687/02 ).

Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku.

Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl.

2 Protokolu č.

7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku.

Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.

Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.

Ústavní soud se proto následně zaměřil pouze na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona Nejvyšším soudem ČR v napadeném rozhodnutí splňovala požadavky ústavnosti.

Stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Jako zákonný dovolací důvod uvedl ustanovení § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu, tedy existenci vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst.

2 písm. h) trestního řádu.

Při analýze konkrétních důvodů, které stěžovatel k označenému dovolacímu důvodu /§ 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu/ uvedl, dospěl k závěru, že jeho námitky napadají správnost skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování.

Zpochybnění správnosti skutkových zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu ČR nespadá do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů.

Při posouzení existence tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud konečným skutkovým zjištěním učiněným soudy prvého a druhého stupně vázán a nemůže jej revidovat.

Právní posouzení přitom v daném případě učiněným skutkovým zjištěním odpovídá.

Popsané okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu ČR splňují podmínky pro odmítnutí dovolání dle ustanovení § 265i odst.

1 písm. b) trestního řádu, neboť konkrétní argumenty dovolatele vycházejí z důvodu, který není jako zákonný dovolací důvod zakotven.

Ústavní soud konstatuje, že v daném případě byly použity obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení provedená dovolacím soudem nevykazuje znaky případné libovůle či dokonce svévole, a nevybočuje tak z mezí ústavnosti.

Své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona soud náležitě zdůvodnil.

Vypořádal se s námitkami stěžovatele.

Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozhodnutí nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivé řízení.

Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování soudu.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2004 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu