Detail rozhodnutí

II.ÚS 532/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.532.04
Datum: 11. 10. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 532/04 ze dne 10. 11. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti Ing. K. H., zastoupeného JUDr. D. K., proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně do ústavně zaručených práv a svobod, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a) zákona], napadá stěžovatel ve své trestní věci vedené před Krajským soudem v Brně, pod sp.zn.

40 T 3/2001, postup tohoto soudu, který pokračuje v trestním řízení proti stěžovateli, ač toto řízení trvá již jedenáct let.

Stěžovatel namítá, že extrémními průtahy v řízení dochází k porušování jeho práva na spravedlivý proces a zejména práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterážto práva vyplývají z čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno sdělením obvinění dne 12.11.1993 a do současné doby řízení před soudem nebylo skončeno, ve věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí (byť i jen nepravomocné a následně zrušené), kterým by bylo rozhodnuto o jeho vině.

Dovolávaje se článku 6 odst.

1 Úmluvy a rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), stěžovatel dovozuje, že vzhledem k extrémní délce trestního řízení, která výrazně přesáhla dobu šesti let považovanou Evropským soudem za přiměřenou délku řízení, obecné soudy měly trestní řízení v jeho věci zastavit z důvodu nepřípustnosti podle ustanovení § 11 odst.

1 písm. j) trestního řádu, a to za přímé aplikace citovaného článku Úmluvy (čl.

10 Ústavy České republiky).

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně, uložil, aby: a) upustil od porušování práv stěžovatele a b) trestní řízení proti němu vedené pod sp.zn.

40 T 3/2001 bez dalšího zastavil.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 26.

11.

2003, čj.

40 T 3/2001-7147.

Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.

Z ústavní stížnosti a dalších spisových materiálů Ústavní soud zjistil následující: V posuzované trestní věci bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění stěžovateli dne 12.

11.

1993, vyšetřování bylo skončeno v květnu 1997 a do 31.

12.

1997 probíhalo seznámení stěžovatele (a dalších obviněných) s výsledky vyšetřování.

Dne 17.

11.

1998 byla na stěžovatele ke Krajskému soudu v Brně podána obžaloba pro trestné činy krádeže podle § 247 odst.

1, 3 písm. a), odst.

4 trestního zákona [celkem 34 útoků spočívajících v odcizení vozidel především mimo území České republiky (32 případů) a v legalizaci a odprodejích těchto vozidel na území České republiky - žalovaná škoda 21.349.496 Kč] a pro další trestný čin krádeže podle § 247 odst.

1, 3 písm. c) trestního zákona.

Prvé hlavní líčení bylo tímto Krajským soudem v Brně nařízeno na 28.

2003, které pro nedodržení lhůty k přípravě stěžovatele na hlavní líčení bylo bez jednání odročeno na 11.

2003.

V době od 7.

2003 do 11.

11.

2003 bylo konáno dalších pět hlavních líčení.

V dalším hlavním líčení konaném dne 26.

11.

2003 Krajský soud v Brně usnesením, čj.

40 T 3/2001-7147, podle § 223 odst.

1 trestního řádu a § 11 odst.

1 písm. j) trestního řádu per analogiím trestní stíhání stěžovatele v celém rozsahu zastavil, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval, že od zahájení trestního stíhání do hlavního líčení uvedeného dne uplynula doba více než deseti let, průtahy v této trestní věci vznikly v řízení před soudem, věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě a proto byly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek VI. odst.

1 Úmluvy za současné aplikace citovaných ustanovení trestního řádu.

Ke stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26.

2004, sp.zn.

6 To 8/2004, usnesení soudu prvního stupně podle § 149 odst.

1 písm. b) trestního řádu zrušil a Krajskému soudu v Brně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Podle čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Ve smyslu čl.

6 odst.

1 Úmluvy má rovněž každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené době projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.

Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), vyplývá posuzování "přiměřenosti doby řízení" z charakteru a okolností konkrétní věci (zejména její závažnosti, rozsáhlosti, obtížnosti dokazování) a dále ze způsobu chování účastníků řízení (např. sp.zn.

II. ÚS 504/03

III. ÚS 529/03

III. ÚS 75/04

a další). Z takto vymezených kritérií vyplývá, že při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu, Ústavní soud vždy v každé posuzované konkrétní věci zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy odůvodněné či nikoliv. Po vyhodnocení shora popsaného průběhu trestního řízení v trestní věci stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že celková délka řízení, které trvá již jedenáct roků, je - i při přihlédnutí k rozsahu stíhané trestné činnosti, složitosti dané trestní věci a obtížnosti dokazování - zcela nepřiměřená, a to i z hlediska dosavadní judikatury Evropského soudu. V tomto směru se Ústavní soud s námitkou stěžovatele vztahující se k délce řízení ztotožňuje. Lze připustit, že délku vyšetřování (tři a půl roku) je možno odůvodnit tím, že se jedná o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, přičemž je dána souvislost s protiprávním jednáním jiných osob páchaným mimo území České republiky, kdy řadu vyšetřovacích úkonů bylo nezbytné realizovat cestou právní pomoci orgánů činných v trestním řízení v cizích státech. Je však třeba dospět k závěru, že doba více než čtyři roky, která uplynula od podání obžaloby do prvého jednání před soudem, je v posuzované věci nepřiměřená, jedná se o průtahy, nezaviněné stěžovatelem, které mají svůj původ jednoznačně v postupu orgánů činných v trestním řízení, v tomto případě soudu, a to i za situace, že v mezidobí před nařízením hlavního líčení bylo vydáno několik dílčích procesních rozhodnutí. Neodůvodněné průtahy v řízení před soudem konstatoval i samotný Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp.zn. 40 T 3/2001. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Brně ve věci stěžovatele vedené pod sp.zn. 40 T 3/2001 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se však neztotožňuje s názorem stěžovatele, na němž je založena jeho ústavní stížnost, a to, že trestní řízení je možné zastavit z důvodu nepřiměřené délky řízení, které jsou zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení. Podle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 trestního řádu. Ani jedna z těchto okolností a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádějí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení či jeho nepřiměřené délky. Stěžovatel se dovolává aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, dle kterého je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002 - 5 Tdo 178/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 - 5 To 3/02). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Ani rozhodnutí Evropského soudu ve věci Barfuss vs. Česká republika, citované v ústavní stížnosti, neobsahuje sebemenší zmínku o tom, že by zjištěné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy mělo být důvodem pro zastavení trestního stíhání stěžovatele, přiznány mu byly toliko finanční náhrady. Ústavní soud konstatuje, že zásadní námitkou stěžovatele, tj. nepřípustností trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, se již opakovaně zabýval (např. sp.zn.

II. ÚS 7/03

II. ÚS 32/03

IV. ÚS 8/03

IV. ÚS 487/03

III. ÚS 217/03

V těchto rozhodnutích Ústavní soud vyložil, že právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v jeho judikatuře, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení.

Evropský soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení.

Článek 6 odst.

1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání.

K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí.

Prostředek nápravy musí být účinný nejméně stejně jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění).

Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst.

1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému.

Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje Evropský soud tak, že konstatuje porušení článku 6 odst.

1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady.

Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud z článku 6 odst.

1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození.

Podle Ústavního soudu v ustanovení § 11 odst.

1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno; důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst.

4 trestního řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení.

To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v § 11 odst.

1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.

V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst.

1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje.

Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.

Trestní stíhání nemůže být tedy podle názoru Ústavního soudu zastaveno toliko z důvodů průtahů v řízení, a to bez ohledu na to, čím byly průtahy způsobeny.

Názor, že trestní stíhání je z těchto důvodů nepřípustné, nemá oporu v trestním řádu ani v Úmluvě.

Zastavení trestního stíhání toliko z důvodu nepřiměřené délky řízení by bylo naopak v rozporu s účelem trestního řízení, jímž je mimo jiné zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (§ 1 odst.

1 tr. ř.) a zajistilo i ochranu poškozených trestnou činností.

Ústavní soud uznává, že je povinností soudu zajistit, aby se řízení nepřiměřeně neprotahovalo.

Jak již bylo shora konstatováno, trestní věc stěžovatele nebyla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, čímž došlo k porušení jeho práva garantovaného čl.

6 odst.

1 Úmluvy a čl.

38 odst.

2 Listiny.

Rovněž není pochyb o tom, že svou podstatou se jedná o ústavní stížnost podanou proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, jímž bylo porušeno uvedené ústavně zaručené základní právo.

Ústavní soud tedy rozhoduje o "jiném zásahu orgánu veřejné moci", který spočívá v omisivním jednání tohoto orgánu, tj. v namítaných průtazích v řízení před tímto orgánem, kdy jediným možným rozhodnutím podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. b) zákona o Ústavním soudu by v daném případě bylo "zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva pokračoval".

V posuzované věci k zásadním průtahům vedoucím k nepřiměřené délce řízení došlo v době od podání obžaloby do zahájení řízení před soudem.

V současné době již nelze soudu prvního stupně vytýkat nečinnost, neboť hlavní líčení jsou nařizována v přiměřených lhůtách (po zrušení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání stěžovatele Vrchním soudem v Olomouci - na dny 18.

8., 15.

9., 6.

10., 22.

10., 4.

11. a 23.

11.

2004).

Nelze tudíž konstatovat, že průtahy porušující právo stěžovatele dosud trvají.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp.zn.

I. ÚS 26/03

IV. ÚS 145/03

) a nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) platí, že ústavní stížností může být napaden pouze trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být ještě postižen. Vzhledem k uvedenému již není na místě zásah Ústavního soudu ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jednalo by se o zásah zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování o ústavní stížnosti k průtahům v předmětném řízení prokazatelně nedochází. Za dané situace zákon Ústavnímu soudu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je konstatování, že právo stěžovatele na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě bylo porušeno. Ústavní stížnost v části domáhající se rozhodnutí, kterým by bylo uloženo Krajskému soudu v Brně upustit od porušování práv stěžovatele, je proto třeba podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá též vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně zastavit trestní řízení proti němu vedené, tj. přikázal orgánu veřejné moci, jakým způsobem má ve věci rozhodnout. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na shora odůvodněný závěr, že nepřiměřená délka řízení sama o sobě neodůvodňuje postup podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tj. zastavení trestního stíhání z důvodů nepřípustnosti. Především však Ústavní soud konstatuje, že se jedná o návrh, který nemůže při své rozhodovací činnosti akceptovat, neboť k jeho projednání není příslušný. Ústavní soud v případech, kdy porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu veřejné moci, než je rozhodnutí, může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu pokračovat v porušování práva nebo svobody (trvá-li v době rozhodování Ústavního soudu), toliko povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného práva nebo svobody (§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu). V žádném případě není oprávněn uložit orgánu veřejné moci, v daném případě obecnému soudu, aby konkrétním způsobem ve věci meritorně rozhodl. Tuto část ústavní stížnosti je proto třeba podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, rozhodl tak, že ústavní stížnost se odmítá, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 10. listopadu 2004 JUDr. Pavel Rychetský v. r. předseda senátu