Detail rozhodnutí

II.ÚS 410/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.410.04
Datum: 10. 10. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 410/04 ze dne 10. 10. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Opava, zastoupené JUDr. I. S., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 7 To 10/03, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 T 20/2002, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.

2003, sp. zn.

7 To 10/03, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31.

10.

2002, sp. zn.

1 T 20/2002.

Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl.

36 odst.

1 a 40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl.

6 odst.

3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn.

1 T 20/2002, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Stěžovatelka byla stíhána pro zosnování a návod trestného činu vraždy podle § 219 odst.

1 odst.

2 písm. h) zákona č.

140/1961 Sb., Trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z.").

Trestného činu se měla dopustit tím, že za pomoci D.

D. navedla a najala se slibem odměny Kč 50.000,- J.

R. k usmrcení svého manžela G.

Poté telefonicky navedla svého manžela na místo poblíž čerpací stanice v katastrálním území Brodce nad Jizerou.

R. jej na tomto místě, nezjištěným bodnořezným nástrojem, v úmyslu usmrtit, opakovaně bodal do přední strany krku, zátylku a obou horních končetin.

S. na následky uvedených poranění na místě zemřel.

Společně se stěžovatelkou byli stíháni i D.

D. a J.

V řízení byl 30.

11.

2001 v době od 12:42 h. do 18:45 h. proveden výslech obviněného D.

D..

Výslechu se vedle vyšetřovatele a obviněného zúčastnili obhájci JUDr.

Z. (obhájce D.

D.), a v substituci za Mgr.

Š. (obhájce J.

R.), Mgr.

Š.

P..

O JUDr.

R. (obhájce stěžovatelky) je na konci protokolu uvedeno, že se ze závažných pracovních důvodů omluvil.

Trestná činnost byla obžalobou popsána tak, že stěžovatelka kromě toho, že vraždu objednala, měla i navrhnout smrtící nástroj, alternativy místa činu, a to, že tělo G.

S. musí být nalezeno.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31.

10.

2002, č. j.

1 T 20/2002-1407, byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu obžaloby.

Za to byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti rozsudku se odvolal D.

D. a stěžovatelka.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8.

2003, č. j.

7 To 10/03-1679, byla obě odvolání zamítnuta.

Proti tomuto usnesení podali stěžovatelka a D.

D. dovolání, která byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

2004, č. j.

3 Tdo 1488/2003-1808, odmítnuta.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že proti stěžovatelce byl orgány činnými v trestním řízení použit výslech D.

D., učiněný vyšetřovatelem v přípravném řízení dne 30.

11.

2001, ač je procesně nepoužitelný.

Vadu shledává ve skutečnosti, že obhájce stěžovatelky nebyl o termínu konání tohoto výslechu dopředu informován, a že ani nemohl být informován s dostatečným časovým předstihem, přičemž se v rozhodné době z důvodu přítomnosti u jiného soudního jednání konání výslechu ani nemohl zúčastnit.

Dále stěžovatelka namítá, že obecnými soudy shledaný motiv trestného činu, tedy snaha získat finanční prostředky z dědictví po manželovi, nemá oporu v provedených důkazech.

Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za pouhé opakování obhajoby, s níž se ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal.

Krajský soud v Praze považuje své rozhodnutí a řízení k němu vedoucí za souladné s ústavními i zákonnými normami a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku a usnesení odvolacího soudu.

Vrchní státní zastupitelství v Praze i Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

K problematice zásahu do práva na obhajobu v případě nepřítomnosti obhájce u procesního úkonu již Ústavní soud dovodil (usnesení IV.

ÚS 799/02 in Bulletin advokacie 2004: 2, 91), že je vždy věcí osoby, proti níž se trestní řízení vede, zdali svého základního práva na obhajobu využije, a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svou obhajobou pověří.

Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost sama a nelze jí upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení prosadit.

Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení ovšem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§ 41 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, § 16 zák. č.

85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání.

Žádný procesní předpis nestanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (zastoupené osoby).

Je věcí (profesní odpovědnosti) obhájce, převezme-li zastoupení, jak se vypořádá se svými zákonnými a etickými povinnostmi.

Stěžovatelka byla v přípravném řízení obhajována jí zvolenými advokáty.

V době od 28.

11.

2001 do 27.

12.

2001 byl jejím obhájcem JUDr.

R., v době od 27.

12.

2001 do 26.

2002 JUDr.

T., a v době od 27.

2002 do konce přípravného řízení JUDr.

Ch., CSc.

Z úkonů, ke kterým měla přístup obhajoba, se JUDr.

R. zúčastnil 28.

11.

2001 výslechů obviněného J.

R. a stěžovatelky, a dne 16.

12.

2001 rekonstrukce s J.

R..

V protokolu o výslechu obviněného D.

D. ze dne 30.

11.

2001, stejně jako v protokolu o rekognici s D.

D. ze dne 19.

12.

2001, se v textu před podpisy zúčastněných nachází poznámka o tom, že se JUDr.

R. ze závažných pracovních důvodů z úkonů omluvil.

Podobně je v protokolu o výslechu svědka F.

S. ze dne 16.

2002 a v protokolu o výslechu svědkyně S.

N. ze dne 13.

2002 uvedeno, že JUDr.

T. se z úkonu omluvil.

U všech protokolů o úkonech přípravného řízení není uvedeno, jak a kdy byli obhájci obviněných (resp. další osoby, které se jich zúčastnili) o místě a termínu konání těchto úkonů uvědomeni.

Ze spisového materiálu lze dovodit (odvolacím soudem dovozený) závěr, že všichni obhájci všech obviněných byli o úkonech přípravného řízení řádně a včas uvědomováni, protože se těchto úkonů téměř pokaždé zúčastnili, a pokud ne, je důvod uveden v textu protokolu o předmětném úkonu.

Nelze nic vytknout ani závěru odvolacího soudu o irelevantnosti rozsahu vzpomínek tehdejšího obhájce stěžovatelky v tomto směru.

Lze připustit vysvětlení stěžovatelky o tom, proč se její obhájce předmětného výslechu obviněného D.

D. (stejně jako rekognice s tímtéž obviněným) nezúčastnil, tedy překážky spočívající jednak ve vzdálenosti sídla advokáta (Liberec) od místa konání úkonu (Praha), jakož i jeho pracovním vytížením v jiných věcech.

Totéž vysvětlení je možné dovodit i u absence pozdějšího obhájce stěžovatelky, JUDr.

T., u výslechu konaného 16.

2002 v Hrádku nad Nisou, a u výslechu konaného 13.

2002 v Liberci.

Takovéto důvody absence obhájce u vyšetřovacích úkonů však nemohou být v daném kontextu považovány za zásah do práva na obhajobu.

Předmětný výslech obviněného D.

D. se konal dva dny po výslechu obviněného J.

R. a stěžovatelky, a to na stejném místě a stejným orgánem činným v trestním řízení.

Obhájce stěžovatelky tedy mohl a měl při vědomí všech svých povinností při přebírání obhajoby (ale i v jejím průběhu) vážit specifičnost daného případu, předpokládané časové zatížení přítomností u procesních úkonů a předpokládanou vzdálenost těchto úkonů od sídla advokáta.

Posledně uvedeného hlediska si mohla a měla být vědoma i sama stěžovatelka.

Svojí volbou obhájce přejala na sebe i důsledky ze způsobu uplatňování (respektive neuplatňování) jím vykonávané obhajoby.

Způsob vykonávání obhajoby obhájcem nelze rozhodně považovat za zásah orgánů veřejné moci do jejích základních práv.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

V řízení o ústavní stížnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Obecné soudy dovodily, že stěžovatelka se dopustila předmětného trestného činu v úmyslu získat majetkový prospěch, představovaný nejméně životní pojistkou poškozeného a společným domem (str.

10 usnesení odvolacího soudu).

Tento závěr lze vyvodit ze zjištěného spoluvlastnictví stěžovatelky a poškozeného k nemovitostem v katastrálním území Kryštofovo údolí (čl.

1017 an.), a z pojistné smlouvy u pojišťovny A. (čl.

917 an.), jakož i z osobnostního rozboru stěžovatelky, tak, jak byl na základně odborných posudků proveden soudy obou stupňů.

Proto závěru obecných soudů o tomto právně relevantním úmyslu stěžovatelky nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.

Ústavní stížnost byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.

Jako taková byla Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2004 JUDr.

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu