Detail rozhodnutí

I.ÚS 79/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.79.04
Datum: 16. 3. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 79/04 ze dne 16. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.

H., t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného advokátkou JUDr.

S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.

12.

2003, sp. zn.

4 To 679/2003, a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26.

11.

2003, sp. zn.

4 T 212/2002, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi, resp. postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z čl.

8 odst.

5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel ponechán ve vazbě, neboť soud shledal, že nadále trvají důvody vazby dle § 67 písm. a), c) tr. řádu.

V odůvodnění svého usnesení okresní soud uvedl, že v návaznosti na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.

2003, sp. zn.

4 To 452/2003, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18.

2003, č. j.

4T 212/2002 - 288, a na základě nově zjištěných skutečností lze mít zato, že nadále stěžovateli hrozí vysoký trest, opakovaně se dopustil násilné trestné činnosti, z jeho vztahu k rodině sestry i jí samotné, jakožto i z jeho postojů je zřejmé, že nebezpečí opakování útoku nadále trvá.

Výše citované usnesení napadl stěžovatel stížností, která byla jako nedůvodná zamítnuta v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě.

V odůvodnění svého rozhodnutí se stížnostní soud vyjádřil ke konkrétním důvodům, pro něž byl stěžovatel ponechán ve vazbě, a dále uvedl, proč nelze důvody vazby nahradit dle § 73 odst.

1 písm. c) tr. ř. dohledem probačního úředníka.

Jak stížnostní soud uvedl, konkrétní obava, že by se stěžovatel mohl trestnímu stíhání nebo trestu vyhýbat, vyplývá i z jeho samotného postoje, kdy lze dovodit, že je dána i konkrétní obava, že by stěžovatel mohl v trestné činnosti pokračovat, resp. že by dokonal trestný čin, o který se pokusil.

Toto své tvrzení opřel stížnostní soud i o nově opatřený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinické psychologie, jakož i o samotnou výpověď stěžovatele v přípravném řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vylíčil dosavadní průběh trestního řízení proti němu vedeného.

Dále tvrdí, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil, přičemž soud prvního stupně tuto jeho obhajobu z důvodu, že ji pravděpodobně považuje za účelovou, nikterak neprověřil a zcela opominul jím navrhované provedení důkazů.

Stěžovatel dále uvedl, že v záhlaví citovaných rozhodnutí nejsou obsaženy konkrétní skutečnosti odůvodňující útěkovou a předstižnou vazbu.

Dále namítá, že zde neexistuje ani obtížnost věci ani jiné vážné důvody, které by odůvodňovaly jeho setrvání ve vazbě.

Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl.

8 odst.

5 Listiny, a vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud obě v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Pokud se týká institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, Ústavní soud se již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.

Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov.

Pl.

ÚS 4/94 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C.

Beck 1995, str.

57).

Z předloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26.

2002, č. j.

40 Nt 264/2002 - 5, přičemž vazba počala 24.

2002 v 6.00 hod.

Proti tomuto usnesení pak podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.

2002, sp. zn.

1 To 670/2002, zamítnuta.

Obžaloba pak byla podána dne 10.

12.

2002.

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7.

2002, sp. zn.

4 T 212/2000, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst.

1 k § 222 odst.

1 tr. zák. a byl za to odsouzen podle § 222 odst.

1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením podle § 39a odst.

2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst.

1 písm. c) tr. zák. byla ve prospěch státu zabrána pistole zn.

ME 38-Magnum-4R-cal.

4 mm, MADE IN GERMANY, v. č.

004563 s dřevěnou rukojetí, 50 ks nábojů SEILLER a BELLOT 4 mm FLOBERT a 9 ks nábojů zn.

BROWNING ráže 7,65 mm.

K odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně a stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 30.

2003, sp. zn.

4 To 211/2003 tak, že napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí.

Dne 16.

2003 podal stěžovatel novou žádost o propuštění z vazby na svobodu, když o poslední žádosti bylo rozhodováno okresním soudem dne 7.

2003, resp. dne 14.

2003, kdy rozhodl stížnostní soud.

Novou žádost Okresní soud v Novém Jičíně svým usnesením ze dne 18.

2003, č. j.

4 T 212/2002 - 291 zamítl.

Poté rozhodoval Okresní soud v Novém Jičíně v záhlaví citovaným usnesením ze dne 26.

11.

2003 o ponechání stěžovatele ve vazbě, proti němuž podal stěžovatel stížnost, která byla v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuta.

Ohledně napadených usnesení Ústavní soud uvádí, že omezení osobní svobody stěžovatele v konkrétním případě není v rozporu s ústavním pořádkem republiky.

Zásah do základního práva stěžovatele garantovaného čl.

8 odst.

5 Listiny by představovalo takové rozhodnutí, jenž obsahuje povšechné a obecné odůvodnění a které je v podstatě jen citací textu příslušného zákonného ustanovení týkajícího se důvodu vazby, bez toho, že by odkazovalo na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů (srov. např.

IV. ÚS 137/2000

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 20., C. H. Beck, Praha 2000, str. 235). K takovému zásahu ovšem v daném případě nedošlo, neboť oba soudy odůvodnily trvající vazební důvody na základě znalostí skutkových okolností a důkazní situace v dané fázi řízení a s ohledem na individuální podmínky stěžovatele. Ústavní soud tedy neshledal, že by v záhlaví citovanými usneseními došlo k porušení práv stěžovatele vyplývajících z čl. 8 odst. 5 Listiny, neboť stěžovatel nebyl zbaven svobody nezákonně, ve vazbě pobývá na základě plně odůvodněného rozhodnutí soudu a nikdy mu nebylo nijak bráněno podat si opravný prostředek proti takovému rozhodnutí. K argumentaci stěžovatele ohledně řízení v jeho trestní věci či neprovedení důkazů okresním soudem Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší zabývat se otázkami vztahujícími se k případné vině stěžovatele, zabývá-li se ústavností napadených vazebních rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. března 2004 JUDr. František Duchoň, v. r. předseda senátu