Detail rozhodnutí

I.ÚS 76/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.76.04
Datum: 16. 3. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 76/04 ze dne 16. 3. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a V.

M., zastoupených advokátkou JUDr.

L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.

11.

2003, sp. zn.

14 Co 660/2002, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.

11.

2003, sp. zn.

14 Co 660/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7.

12.

2001, sp. zn.

15 C 222/96, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl.

38 odst.

2 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu stěžovatelů pro 23.913,- Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení.

Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelé podali odvolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná (vedlejší účastnice M.

K.) je povinna zaplatit žalobcům 3.747,- Kč s 16% úrokem od 9.

1994 do zaplacení od tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Do částky 20.306,- Kč s 16% úrokem od 9.

1994 do zaplacení byla žaloba stěžovatelů zamítnuta a dále soud rozhodl o nákladech řízení.

Opravným usnesením téhož soudu ze dne 28.

11.

2003, sp. zn.

14 Co 660/2002 byl opraven výrok týkající se nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti tvrdí, že oběma v záhlaví citovanými rozsudky bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na to, aby jejich věc byla projednána bez zbytečných průtahů, a jejich právo na ochranu majetku, přičemž v důsledku nesprávných a nepřesvědčivých rozhodnutí soudů, ve kterých byl měněn právní názor v rozporu s provedenými důkazy, se stěžovatelé nedomohli potřebné soudní ochrany.

Jelikož se domnívají, že citovanými rozsudky bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv garantovaných čl.

38 odst.

2 a čl.

11 odst.

1 Listiny, navrhují, aby Ústavní soud výše citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Jedinou argumentací, kterou stěžovatelé uvádějí na podporu svého tvrzení o zásahu do jejich základních práv a svobod, je neprovedení jimi navrhovaného důkazu odvolacím soudem.

K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý.

Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") hodnotí důkazy podle své úvahy.

Naopak účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o. s. ř.).

Sám Ústavní soud se ovšem může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že obecný soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovatelům bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů.

Je zcela zjevné, že obecné soudy jednaly v souladu se zákonnými předpisy, stěžovatelé měli možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Soud odvolací se jejich odvoláním pečlivě zabýval, vyjádřil se ke všem jejich námitkám a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně.

Proto nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelů o zásahu do jejich práv zaručených čl.

38 odst.

2 Listiny.

Jejich tvrzením o průtazích v řízení se již Ústavní soud nezabýval, neboť řízení v právní věci stěžovatelů již bylo pravomocně skončeno a tudíž tvrzení o průtazích v řízení není za této situace aktuální.

Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práva stěžovatelů garantovaných čl.

11 odst.

1 Listiny, neboť ochrana tohoto práva jim byla zajištěna řádným soudním řízením, kdy výše citovaná rozhodnutí mají oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv.

Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2004 JUDr.

František Duchoň, v. r. předseda senátu