Detail rozhodnutí

I.ÚS 420/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.420.03
Datum: 6. 1. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 420/03 ze dne 1. 6. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing.

S., zastoupeného JUDr.

F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.

2002, sp. zn.

63 T 3/2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.

12.

2002, sp. zn.

5 To 70/02, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

2003, sp. zn.

6 Tdo 398/2003, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění před účinností novely provedené zákonem č.

83/2004 Sb., dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu podle § 8 odst.

1 trestního zákona, § 148 odst.

1, 2 písm. c) trestního zákona a ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst.

1,3 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let.

Uvedených trestných činů se měl dopustit tak, že jako předseda představenstva společnosti N. a. s. podal dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období březen 1996, ve kterém změnil daňovou povinnost společnosti N. a. s. vůči státu ve výši 70.873.075 Kč a nárokoval u státu nadměrný odpočet daně ve výši 14.401 Kč, ačkoliv řádným přiznáním k dani z přidané hodnoty za březen 1996 vědomě zhojil své předchozí pochybení, když v přiznání k dani z přidané hodnoty za období únor 1996 nárokoval u státu vrácení nadměrného odpočtu daně ve výši 71.361.693 Kč, jestliže do daně zaplacené na vstupu zahrnul částku 71.361.693 Kč, ačkoliv věděl, že k uskutečnění zdanitelného plnění ve výši 1.350.500.000 Kč (koupě rozhlasového střediska Pankrác) nikdy nedošlo a nárok na tento odpočet daně společnosti N. a. s. nevznikl.

Dále od října 1995 do ledna 1996 jako jednatel společnosti N. s. r. o. uzavřel s několika poškozenými, klienty Č. b. a. s., smlouvy o tom, že jejich vklady budou převedeny na účet společnosti N. s. r. o., která měla u Č. b. a. s. nesplacený úvěr, s tím, že jim společnost N. s. r. o. vyplatí finanční hotovost odpovídající výši převedeného vkladu, ačkoliv stěžovatel v okamžiku podpisu smluv věděl, že je společnost N. s. r. o. v platební neschopnosti a nebude schopna peníze ve smluvené lhůtě poškozeným vyplatit.

Tím měl stěžovatel od blíže specifikovaných poškozených vylákat finanční prostředky v celkové částce 3.413.434 Kč, kterou použil na splacení úvěru.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a v celém výroku o trestu.

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za trestný čin podvodu podle § 250 odst.

1, 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a současně stěžovatele zprostil obžaloby za jednání, jímž měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky ve stádiu pokusu.

Nejvyšší soud ČR posoudil napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst.

1 písm. e) trestního řádu.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími, resp. rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla porušena jeho základní práva podle čl.

36 odst.

1, 2 a 4 a čl.

8 odst.

1 a 2, čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, trestný čin, za který byl pravomocně odsouzen, nespáchal a námitky týkající se nedostatku subjektivní stránky trestného činu zůstaly v trestním řízení nevyslyšeny.

Klienty Č. b. a. s. údajně stěžovatel před uzavřením smluv neznal, neměl a ani nemohl mít z takto uzavřených smluv jakýkoliv prospěch.

Stěžovatel se rovněž domnívá, že nebyl prokázán jeho úmysl někoho poškodit nebo uvést v omyl, čímž soudy porušily čl.

40 odst.

2 Listiny.

Za další pochybení Městského soudu v Praze označil stěžovatel "osobní" přístup soudkyně JUDr.

A. k výslechu svědka Ing.

V., CSc.

Navíc stěžovatel namítl, že tato soudkyně měla být z rozhodování vyloučena, což stěžovatel namítal již v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť je manželkou redaktora Českého rozhlasu, který byl v rozhodné době na kauze Českého rozhlasu nesporně zainteresován.

Tím mělo podle stěžovatele rovněž dojít k zásahu do jeho základních práv podle čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

S ohledem na to stěžovatel výslovně navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11.

12.

2002, sp. zn.

5 To 70/02.

K výzvě Ústavního soudu reagovaly na podanou ústavní stížnost ostatní účastníci řízení.

Předsedkyně senátu 63 T Městského soudu v Praze uvedla, že soud dal stěžovateli a obhajobě dostatečný prostor pro návrhy a vyjádření.

Z protokolu na č. l.

818 spisu je zřejmé, že obhájce až v průběhu hlavního líčení (ačkoliv tak mohl učinit již v přípravném řízení) navrhl výslech dalších pěti svědků, z nichž všichni byli předvoláni.

Pokud jde o výslech svědka M.

M., který se k hlavnímu líčení osobně nedostavil a zaslal soudu jen písemné vyjádření, podepsané před notářem, vypořádal se soud v odůvodnění rozsudku s tím, proč pokládá jeho osobní výslech za nadbytečný a nepotřebný.

Pokud jde o výslech svědka ing.

Vašíčka, brojila podle účastníka řízení obhajoba proti přečtení jeho obžaloby, jež byla na tohoto svědka podána, a také s touto námitkou se soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku.

Jde-li o námitku podjatosti soudkyně, odkázala ve svém vyjádření předsedkyně senátu na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR, v nichž tyto soudy shledaly tuto námitku jako neopodstatněnou a bez jakéhokoliv konkrétního podkladu.

Předseda senátu 5 To Vrchního soudu v Praze především upozornil na to, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v odvolání a vrchní soud na ně reagoval v napadeném rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi okolnostmi, které mají vliv na otázku viny a trestu.

V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud ČR se ve lhůtě určené Ústavním soudem k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu projednání a posouzení ústavní stížnosti, má povinnost zkoumat, zda zde nejsou důvody, pro které nelze ústavní stížnost projednat.

V daném případě Ústavní soud zjistil, že stížnost byla podána včas a stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud se však v daném případě musel vypořádat se skutečností, že ač stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, o nichž bylo před podáním ústavní stížnosti rozhodnuto, a jež v ústavní stížnosti zmiňuje, navrhl Ústavnímu soudu výslovně ke zrušení toliko rozsudek Vrchního soudu v Praze, tedy rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo posouzeno jako přípustné a Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí kvazimeritorně přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Za takové situace je třeba trvat na tom, aby stěžovatel ústavní stížností brojil také proti rozhodnutí o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně práva poskytoval, tedy proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a nikoliv pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, na které rozhodnutí o dovolání navazovalo.

Ústavní soud proto hodnotil, zda takovou ústavní stížnost připustit, přičemž ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 20.

2004 ve věci Bulena vs.

Česká republika, stížnost č.

57567/00) dospěl k následujícímu závěru.

Za situace, kdy stěžovatel sice navrhl Ústavnímu soudu v petitu ústavní stížnosti ke zrušení toliko rozhodnutí odvolacího soudu, přestože ve skutečnosti podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, o němž kvazimeritorně rozhodl Nejvyšší soud ČR, přičemž v záhlaví ústavní stížnosti uvedl, že ji směřuje i proti rozhodnutí o dovolání, bylo by formalistickým přístupem takovou ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout.

Vzhledem k tomu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou s tím, že stěžovatel brojí proti všem předcházejícím rozhodnutím ve své věci.

Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti.

Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.

Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

V daném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, které již uplatnil v předcházejících opravných prostředcích a jimiž se již obecné soudy zabývaly.

Ústavní soud se s ohledem na shora uvedený rozsah přezkumné činnosti proto zabýval toliko tím, zda se obecné soudy nedopustily v dané věci libovůle, tj. zda skutkový stav zjištěný soudy koresponduje s právními závěry a zda je jejich vzájemná koincidence soudy přesvědčivě zdůvodněna.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu, má Ústavní soud za to, že touto otázkou se jak nalézací soud, tak soud odvolací zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným způsobem.

Rovněž tak se obecné soudy vypořádaly s další námitkou stěžovatele, totiž skutečností, že soudu postačovalo pouze písemné vyjádření svědka M.

M. a že další jeho svědecká výpověď by byla s ohledem na provedené důkazy redundantní.

Za takové situace nelze obecným soudům vytýkat pochybení v důkazním řízení či v hodnocení důkazů, jež by v konečném důsledku svědčilo o libovůli, a tedy i zásahu do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud se rovněž ztotožňuje a argumentací Nejvyššího soudu ČR stran posouzení důvodů vyloučení předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, když námitky stěžovatele dosvědčující případnou podjatost (příbuzenský poměr k zaměstnanci Českého rozhlasu) jsou vedeny pouze v obecné rovině a jedná se o skutečnosti, které nesvědčí o bezprostředním vztahu k účastníkům či předmětu řízení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2004 JUDr.

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu