Detail rozhodnutí

I.ÚS 245/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.245.04
Datum: 5. 4. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 245/04 ze dne 4. 5. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J.

T., právně zastoupeného advokátem Mgr.

V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18.

2004, č.j.

9 To 45/2004-251 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20.

11.

2003, č. j.

1 T 71/2003-210, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 22.

2004 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18-ti měsíců.

Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho obhajovací práva dle čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§ 42 odst.

1 a 2 zákona).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jako důkaz jeho viny byla použita výpověď svědkyně Z. z přípravného řízení, která byla v hlavním líčení přečtena, ačkoli byla namítána nepřípustnost takového postupu, když obhájce nemohl v přípravném řízení klást svědkyni otázky.

Přestože postup soudu prvního stupně byl v rozporu s ust. § 211 odst.

3 písm. a) trestního řádu, ani odvolací soud procesní nepoužitelnost tohoto důkazu neshledal, a odvolání stěžovatele zamítl.

Stěžovatel uvedl, že pokud je názor obecných soudů správný, pak by bylo právo na obhajobu formální a zcela bezúčinné.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.

2004 [9 To 45/2004-251] vyplývá, že tento soud se zabýval námitkou procesní nepoužitelnosti předmětné svědecké výpovědi, avšak dospěl k závěru, že svědkyně při své výpovědi v přípravném řízení odmítla podrobněji odpovídat na dotazy obhájců poukazem na svůj strach.

Tato výpověď pak byla v hlavním líčení přečtena v rámci (nikoli namísto) svědecké výpovědi, protože si svědkyně na věc již nepamatovala.

Avšak to co uvedla v hlavním líčení, zcela podporuje správnost skutkových závěrů okresního soudu.

Z výňatku protokolu o hlavním líčení, který stěžovatel sám připojil k ústavní stížnosti vyplývá, že svědkyně v hlavním líčení v rámci svědecké výpovědi svou čtenou výpověď potvrdila a poté odpovídala na dotazy obhájce.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv stěžovatele na spravedlivý proces.

Jako zvláštní otázka byla posuzována námitka zásahu do obhajovacích práv stěžovatele.

S námitkou procesní vady se vypořádal krajský soud, plně v souladu s ústavně chráněnými zásadami spravedlivého procesu.

Jeho úvahy v tomto směru se pohybují v ústavním rámci.

Stěžovatel mohl svědkyni klást otázky v hlavním líčení, kde leží těžiště dokazování.

Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je v tomto směru konzistentní a logicky vypořádává stěžovatelovu námitku zkrácení jeho obhajovacích práv.

Ústavní soud proto nezjistil, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces, či jiné základní právo.

Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces.

Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst.

3 zákona].

V Brně dne 4. května 2004 JUDr.

František Duchoň předseda senátu