Detail rozhodnutí

I.ÚS 22/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.22.04
Datum: 20. 7. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 22/04 ze dne 20. 7. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. července 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc.

R., zastoupeného JUDr.

N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.

10.

2003, sp. zn.

7 Tdo 1126/2003, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6.

2003, č. j.

9 To 159/2003 - 277, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20.

2003, č. j.

2 T 33/2002 - 255, t a k t o : Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), později doplněné dne 5.

2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody garantované ustanovením čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, v pořadí již druhým, neboť první rozsudek ve věci byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18.

12.

2002, sp. zn.

9 To 449/2002, byl stěžovatel shledán vinným spácháním trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst.

1, odst.

3 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnáct) měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Stěžovatel proti výše citovanému rozsudku nalézacího soudu podal odvolání, o němž rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Praze tak, že jej dle § 256 tr. ř. zamítl.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že nemá, co by dodal k odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně.

Shledal, že nalézací soud důkazy hodnotil jednotlivě, ale zejména též ve vzájemných souvislostech, úvahy, kterými se přitom řídil, vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, vypořádal se přitom se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a dospěl tak ke skutkovým závěrům, o nichž nejsou důvodné pochybnosti.

Ani po přezkoumání výroku o trestu neshledal odvolací soud v postupu soudu I. stupně žádné pochybení.

Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatele proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podle § 265i odst.

1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. (tj. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení) pouze formálně, přičemž konkrétní námitky uplatněné v dovolání jsou skutkové, které nemohou tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř., naplnit.

Stěžovatel v ústavní stížností uvádí, že soud nalézací nesprávně zhodnotil důkazy, neboť se jednalo pouze o důkazy nepřímé.

Odvolací soud pak porušil svým postupem ustanovení § 2 odst.

12 tr. ř., neboť neshledal žádné důvody pro zrušení rozsudku a hodnotil důkazy, které nebyly před ním provedeny.

Tím podle stěžovatele došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

Stěžovatel se dále neztotožňuje s názorem soudu, že existence půjčky ve výši 1.000,- Kč svědkovi V. byla vyvrácena a uvádí další konkrétní námitky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy.

Uvádí, že soudy všech instancí se nedokázaly vypořádat s otázkou dokazování, a to jak důkazů provedených, tak i důkazů navržených.

Stěžovatel má za to, že shora popsaným postupem soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod garantovaných čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

2 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně porušení čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

2 Listiny, Ústavní soud shledal, že k takovému zásahu nedošlo.

Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve výše uvedených ustanoveních Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch.

Tato ustanovení, jakož i další ustanovení hlavy páté Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel své tvrzení o zásahu do jeho základních práv opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném.

Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.

Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které uplatňoval již v řízení před odvolacím a dovolacím soudem, a kterými se soudy pečlivě zabývaly.

Odůvodnění rozsudku soudu nalézacího je přesvědčivé, soud detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel své rozhodnutí.

Soud nalézací také zdůvodnil, proč shledal výpovědi svědků R. a H. nevěrohodnými a proč odmítl provést další obhajobou navrhované důkazy.

Stejně tak soud odvolací v odůvodnění svého usnesení zcela dostatečně vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno, jak byly tyto důkazy vyhodnoceny a proč byly některé navrhované důkazy pominuty.

Pokud Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu (§ 265i odst.

1 písm. b) tr. ř.), neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.

Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst.

6 tr. ř.), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2004 JUDr.

František Duchoň, v. r. předseda senátu