Detail rozhodnutí

I.ÚS 17/04

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.17.04
Datum: 15. 12. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 17/04 ze dne 15. 12. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Františka Duchoně a JUDr.

Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: W.

Y., zastoupeného JUDr.

S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.

10.

2003, čj.

2 As 31/2003 - 53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.

2003, sp. zn.

5 Ca 21/2003, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že se u městského soudu domáhal přezkumu rozhodnutí Policie ČR o prodloužení platnosti víza k pobytu.

Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, podle kterého rozhodnutí o neprodloužení víza je vyloučeno ze soudního přezkumu.

Výklad pojmu "rozhodnutí o prodloužení víza" považuje stěžovatel za extenzivní, nemající oporu v zákoně.

Stěžovatel uvedl důvody, které mají prokázat, že "řízení o udělení víza" a "řízení o prodloužení víza" mají odlišnou povahu.

Napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele zaručené čl.

36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože žaloba byla odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení a nebyla tedy přezkoumána.

Správní rozhodnutí nemají podle stěžovatele oporu v zákoně a jediný prostředek, jak se domoci ochrany svých práv v řízení před soudem, mu byl znemožněn.

Stěžovateli bylo také upřeno právo na soudní ochranu zaručené čl.

36 odst.

1 Listiny.

V souladu s ust. § 42 odst.

3, 4 ZÚS byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší správní soud sdělil, že řízení o udělování víza i řízení o prodloužení doby jeho platnosti jsou řízení podobná a nacházejí se v obdobném právním režimu.

Ustanovení § 51 odst.

2 zákona č.

326/1999 Sb. je třeba chápat jako normu, která stanoví nenárokovost jak na udělování víza, tak na prodlužování doby jeho platnosti, řízení o prodloužení je pouze určitým podtypem řízení o udělení víza.

Takový postup není podle soudu v rozporu s čl.

36 odst.

2 Listiny, protože napadené rozhodnutí správního orgánu je ze soudního přezkumu vyloučeno zvláštním zákonem, jak na to pamatuje věta prvá čl.

36 odst.

2 Listiny a nejedná se o přezkum rozhodnutí, týkajícího se základních práv a svobod podle Listiny.

Na stěžovatele se podle čl.

42 odst.

2 Listiny vztahují všechna práva zakotvená v Listině, kromě těch, která jsou adresována pouze státním občanům, právo na svobodný vstup na území ČR a na ochranu proti nucenému opuštění republiky však přísluší pouze občanům ČR (čl.

14 odst.

4 Listiny).

Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel podal u městského soudu žalobu proti rozhodnutí Policie ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 2.

12.

2002, čj.

SCPP-14-217/PH-XIII-c-2002, kterým byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů.

Městský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 18.

2003, sp. zn.

5 Ca 21/2003.

V odůvodnění konstatoval, že žaloba je nepřípustná, protože napadené rozhodnutí správního orgánu je zvláštním zákonem vyloučeno ze soudního přezkumu.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23.

10.

2003, čj.

2 As 31/2003 - 53, odmítl kasační stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení městského soudu jako nedůvodnou.

Za použití zejména systematického výkladu podrobně rozvedl, proč není dán právní nárok na vyhovění žádosti o prodloužení víza.

Návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

1, nález č.

5, str.

41].

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy ČR).

V projednávaném případě je nutno zodpovědět otázku, zda rozhodnutí o neprodloužení víza je vyloučeno ze soudního přezkumu a zda takové vyloučení je zásahem do stěžovatelem uváděných základních práv nebo svobod.

Podle ustanovení čl.

36 odst.

2 Listiny má každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné moci, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak.

Z takové pravomoci soudu nesmí být ovšem vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

V daném případě je tedy rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem.

Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

2 věta prvá Listiny).

Neexistuje-li subjektivní právo v rovině obecného práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva (čl.

36 odst.

2 věta druhá Listiny).

Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob.

Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn.

ÚS 148/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

31, nález č.

19, str.

327]).

Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany.

Jinými slovy, stěžovatel v daném případě není nositelem žádného základního práva, jehož obsahem by bylo právo svobodně setrvávat na území ČR.

Postavení stěžovatele je v daném případě plně v pravomoci příslušných orgánů veřejné moci v České republice.

Ústavní soud má zato, že tato ústavněprávní úvaha se promítla i do argumentace, která je obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle níž neexistuje právní nárok stěžovatele na prodloužení víza.

Nejvyšší správní soud konstatoval, že řízení o prodloužení víza je podtypem řízení o udělení víza, takže se i na něj vztahuje § 171 písm. a) zákona č.

326/1999 Sb.

Právě z tohoto důvodu bylo nutno žalobu proti rozhodnutí, jehož obsahem je zamítnutí žádosti o prodloužení víza, podle § 46 odst.

1 písm. d) SŘS, odmítnout.

Konečně i v rovině práva ústavního poukázal Nejvyšší správní soud na to, že na stěžovatele se sice vztahuje dikce čl.

42 odst.

2 Listiny, nicméně toto ustanovení garantuje "doplňkové" právo, jež de facto není právem samým o sobě, ale má normativní význam pouze ve vztahu s jinými ústavně zaručenými právy.

V této souvislosti správně připomněl, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok stěžovatele na pobyt na území České republiky, protože takové právo je dáno pouze občanům ČR (čl.

14 odst.

4 Listiny).

Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje a je věcí suverénního státu, zda a za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území.

Na udělení víza není, podle výslovného znění zákona, právní nárok (§ 51 odst.

2 zákona č.

326/1999 Sb.).

Pokud tedy stěžovatel není ve výše uvedeném smyslu nositelem základního práva, nelze mu ani přisvědčit v tom, že by Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl.

36 odst.

2 Listiny.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2004 JUDr.

Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu