Detail rozhodnutí

I.ÚS 102/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.102.02
Datum: 2. 3. 2004
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 102/02 ze dne 3. 2. 2004

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. L., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2001, čj. 31 Ca 123/2001 - 29,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 14.

2002 prostřednictvím faxu a 18.

2002 poštou, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").

Stěžovatel uvedl, že u něj Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen "finanční úřad") zahájil daňovou kontrolu a dodatečně mu vyměřil daň.

Zpráva o výsledku daňové kontroly obsahuje popis daňového řízení s jiným subjektem, který byl účastníkem sdružení bez právní subjektivity spolu se stěžovatelem.

Stěžovatel nebyl, podle svých slov, seznámen s důkazními prostředky, které proti němu správce daně shromáždil.

Postupem správního orgánu mu bylo odepřeno jeho právo zakotvené v čl.

38 odst.

2 Listiny, protože se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Rozhodnutím krajského soudu, Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "finanční ředitelství"), a finančního úřadu byla, podle stěžovatele, porušena jeho práva zaručená čl.

4 odst.

1; čl.

11, zejm. odst.

5; čl.

36 až 40; čl.

36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále byla porušena ust. § 2, zejm. odst.

1 a 8; § 16 odst.

4; § 23; § 31 a § 46 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "SpDP").

V souladu s ust. § 42 odst.

3, 4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud konstatoval, že stěžovatel polemizuje s právními názory, které byly podrobně zdůvodněny v napadeném rozsudku.

Vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy i stěžovatelem citovanými právy zaručenými mu Listinou.

Finanční ředitelství uvedlo, že setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v rozhodnutí a ztotožňuje se s názorem krajského soudu.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání.

Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu.

Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Ze spisu sp. zn.

31 Ca 123/2001 Krajského soudu v Hradci Králové bylo zjištěno, že rozhodnutím finančního úřadu ze dne 16. října 2000, čj.

166668/00/228911/8655, byla stěžovateli, po předcházející daňové kontrole, dodatečně vyměřena daň z příjmů.

Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, finanční ředitelství je zamítlo rozhodnutím ze dne 20. února 2001, čj.

FŘ/7530/110/2000.

Žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl krajský soud shora označeným rozsudkem.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81, čl.

90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str.

40].

To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy ČR).

Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn.

IV.

ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str.

281].

Stěžovatel polemizuje s právními názory, které zaujal krajský soud, namítá, že byla porušena ustanovení § 2, zejm. odst.

1 a 8; § 16 odst.

4; § 23; § 31 a § 46 SpDP.

Z obsahu spisu však vyplývá, že se všemi námitkami se obecný soud vyrovnal a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

Zdůvodnil, proč nelze aplikovat výklad stěžovatele, který ze znění § 46 odst.

7 SpDP dovodil, že právní moc rozhodnutí o dodatečném stanovení daně i na základě dodatečného daňového přiznání je překážkou pro její další dodatečné stanovení.

Obecný soud také odůvodnil, proč byly splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek a vysvětlil, z jakých důvodů nelze akceptovat obhajobu stěžovatele, že důvody pro stanovení daně podle pomůcek se nalézají pouze u druhého účastníka sdružení.

Kromě porušení obecného práva stěžovatel namítal i porušení svých ústavně zaručených práv, ačkoli to blíže nespecifikoval.

Z jeho návrhu lze dovodit, že porušení práva na spravedlivý spatřuje zejména v porušení norem obecného práva.

Po přezkoumání obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že nedošlo ani k porušení norem obecného práva ani k zásahu do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst.

1 Listiny.

Nebylo porušeno ani právo zaručené čl.

11 odst.

5 Listiny.

V této souvislosti stěžovatel také namítá porušení čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Je nezbytné připomenout přesné znění tohoto článku.

Tento článek totiž zmiňuje pouze rozhodnutí o občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění.

Ustanovení čl.

6 odst.

1 nelze obecně aplikovat, bez dalšího, na všechna řízení týkající se daní.

Je aplikovatelné pouze v případě, že v rámci tohoto řízení dochází k uložení nějaké sankce, která má charakter trestání v rámci trestního obvinění ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy (v daném případě správního trestání, např. penále z doměřené daně).

K tomu blíže judikatura Evropského soudu pro lidská práva [viz např. rozsudek ve věci J.

B. proti Švýcarsku ze dne 3.

2001].

Podle stěžovatele došlo také k porušení čl.

38 odst.

2 Listiny, protože se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

K podmínkám stanovení daně na základě pomůcek se v několika rozhodnutích vyjádřil také Ústavní soud [viz např. usnesení ze dne 5.

11.

2002, sp. zn.

II.

ÚS 571/01 ; usnesení ze dne 6.

11.

2000, sp. zn.

IV.

ÚS 634/2000 ; nález sp. zn.

IV.

ÚS 179/01 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23, C.H.Beck, Praha 2002, str.

251].

K tomuto zvláštnímu režimu dokazovaní v rámci daňového procesu správce daně přistupuje za striktně vymezených podmínek až tehdy, když daňový subjekt nesplní některou ze svých zákonných povinností.

Porušení čl.

38 odst.

Listiny stěžovatel dovozuje z rozpornosti konstatování finančního ředitelství (potvrzeného obecným soudem).

To na jedné straně konstatovalo, že podmínky pro použití pomůcek jsou dány u stěžovatele ze stejných důvodů jako u osoby, se kterou se účastnil na sdružení, a na druhé straně finanční ředitelství uvedlo, že do spisů a jiných účetních písemností jiného daňového subjektu nemohl stěžovatel nahlédnout vzhledem k ustanovení § 23 odst.

2 SpDP, dle něhož nemůže daňový subjekt nahlížet do podkladů, do nichž nelze umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů.

Takové odůvodnění by bylo skutečně rozporné a neobhajitelné, pokud se týkalo pouze jiného daňového subjektu - osoby, která se se stěžovatelem účastnila na sdružení.

U obou totiž správce daně zjistil stejné podmínky pro doměření daně.

Jak ale vyplývá ze spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí správce daně, tj. finančního úřadu, pomůcky, které použil, se týkaly i dalších daňových subjektů.

K ustanovení § 23 odst.

2 SpDP je třeba pro úplnost uvést, že toto ustanovení je nutno interpretovat a aplikovat s přihlédnutím k čl.

38 odst.

2 Listiny a jejím dalším ustanovením.

Takže je-li to vzhledem k okolnostem případu možné, jeví se nutným dovolit daňovému subjektu nahlédnout do příslušných písemností a nečinit z této možnosti, dané zněním § 23 odst.

2 SpDP, jen zřídka aplikovanou výjimku.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je stěžovatel namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2004 JUDr.

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu