Detail rozhodnutí

IV.ÚS 8/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.8.03
Datum: 11. 5. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 8/03 ze dne 5. 11. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 8/03

Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2002 čj. 7 Tdo 779/2002-443, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-404 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2002 čj. 9 To 524/2001-399,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení jeho práv ústavně zaručených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně právo na přístup k soudu, resp. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

6 odst.

12 Úmluvy).

Stěžovatel stručně rekapituluje průběh a výsledky trestního řízení a uvádí, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16.

2002 čj.

9 To 524/2001-399 zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 24.

2001 čj.

2 T 165/97-371 a trestní stíhání zastavil z důvodu amnestie prezidenta republiky.

Stěžovatel však prohlásil, že trvá na projednání věci, a proto Krajský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16.

2002 čj.

9 To 524/2001-404, kterým uznal stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví a pokusem trestného činu ublížení na zdraví (§ 202 odst.

1 a § 8 odst.

1 k § 221 odst.

1 trestního zákona ve znění účinném v době spáchání trestného činu) bez uložení trestu.

Stěžovatel napadl jak usnesení, tak i rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním, ve kterém poukázal na to, že trestní stíhání mělo být vzhledem k jeho délce zastaveno podle ustanovení § 11 odst.

1 písm. j) trestního řádu s odkazem na čl.

6 odst.

1 Úmluvy, neboť ke dni vynesení usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie trvalo déle než devět let.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry dovolacího soudu a ve vztahu k odmítnutí dovolání proti usnesení krajského soudu pro nepřípustnost argumentuje námitkou, že podle ustanovení § 265a odst.

2 písm. c) trestního řádu je usnesení o zastavení trestního stíhání rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, aniž by bylo blíže specifikováno, z jakého důvodu musí být trestní stíhání zastaveno.

Po prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, a následným pokračováním trestního stíhání se usnesení o zastavení trestního stíhání neruší a prohlášení obviněného podle ustanovení § 11 odst.

3 trestního řádu není opravným prostředkem, které by mělo vliv na právní moc usnesení o zastavení trestního stíhání.

Ve vztahu k odmítnutí dovolání proti rozsudku o vině proto, že bylo podáno pro jiný důvod, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu, stěžovatel namítá, že využití práva na pokračování v řízení mu nemůže být přičítáno k tíži a skutečnost, že se dovolací soud nezabýval meritem věci, považuje za porušení práva na spravedlivý proces, případně za střet s právem na přístup k soudu za účelem projednání merita věci.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K ústavní stížnosti se dne 22.

10.

2003 vyjádřil předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR, který uvedl, že se vzhledem k odmítnutí dovolání podle § 265i odst.

1 písm. a), b) trestního řádu Nejvyšší soud ČR nemohl vůbec meritem věci zabývat.

K výzvě Ústavního soudu o vyjádření i s ohledem na odlišnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR o ústavní stížností nastolené otázce, tj. o možnosti zastavit trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky jeho trvání, předseda senátu uvedl, že se ztotožňuje s názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn.

5 Tdo 178/2002, když s obdobným názorem argumentují mj. také další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vedená pod sp.

3 Tdo 110/2002, 3 Tdo 309/2003, 3 Tdo 627/2003.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn.

7 Tz 316/2001, zde bylo ustanovení § 11 odst.

1 písm. ch) trestního řádu [pozn.

ÚS: nyní písm. j) citovaného ustanovení] aplikováno pouze z tohoto důvodu, že právo a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele trestné činnosti se dostalo z důvodů výlučně zaviněných státem do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené době, neboť od 15.

1994 do 25.

2000 neučinil orgán činný v přípravném řízení žádný úkon.

Tato situace však v projednávané věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn.

2 T 165/97 nenastala.

Ke způsobu odmítnutí dovolání stěžovatele pak předseda senátu Nejvyššího soudu ČR dále uvedl, že po prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, se usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie podle ustanovení § 11 odst.

1 písm. a) trestního řádu neruší, pouze pozbývá účinnosti, to však do té míry, že takové rozhodnutí nemůže vyvolávat účinky spojené s definitivním meritorním rozhodnutím ve věci; nicméně nadále tvoří zákonný podklad pro další pokračování v zastaveném řízení.

Platí totiž, že účinky rei iudicatae nemohou zároveň vyvolat dvě naprosto meritorně odlišná rozhodnutí, protože pro tentýž skutek nelze zastavit trestní stíhání a současně obviněného uznat vinným.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že proti usnesení o zastavení trestního stíhání lze připustit dovolání tehdy, jde-li svou povahou o konečné rozhodnutí, tj. v případech, kdy obviněný podle § 11 odst.

3 trestního řádu neprohlásí, že trvá na projednání věci a v již zastaveném trestním řízení se dále nepokračuje.

Pokud obviněný přeruší kontinuitu rozhodovacího procesu prohlášením, že na projednání věci trvá, usnesení o zastavení trestního stíhání nelze napadnout mimořádným opravným prostředkem.

V závěru svého vyjádření předseda senátu Nejvyššího soudu ČR navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

K ústavní stížnosti se dne 21.

10.

2003 vyjádřila i předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Praze, která uvedla, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly uplatněny v odvolání stěžovatele, o kterém Krajský soud v Praze rozhodoval napadenými rozhodnutími a ve kterých vyjádřil svoje stanovisko a i nadále je přesvědčen, že těmito rozhodnutími žádná ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn.

2 T 165/97, Ústavní soud ověřil skutečnosti uváděné stěžovatelem a po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Hodnocení ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR úzce souvisí s výkladem ustanovení § 11 odst.

1 písm. j) trestního řádu s odkazem na porušení čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Nejvyšší soud ČR ve své dřívější rozhodovací praxi vyložil, že právem na spravedlivý proces podle čl.

6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení.

Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení.

Článek 6 odst.

1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání.

K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl.

13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí.

Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění).

Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst.

1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému.

Ve svých rozhodnutí, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud tak, že konstatuje porušení čl.

6 odst.

1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady.

Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z čl.

6 odst.

1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození (srov. usnesení NS ČR ze dne 10.

2002 sp. zn.

5 Tdo 178/2002 a ze dne 22.

10.

2002 sp. zn.

6 Tdo 578/2002).

Podle Nejvyššího soudu ČR tedy "v ustanovení § 11 odst.

1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno.

Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně.

Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst.

4 trestního řádu) a do zásady legality (§ 2 odst.

3 trestního řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení.

To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v § 11 odst.

1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.

V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst.

1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje.

Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy" (srov. tamtéž).

Výklad ustanovení § 11 odst.

1 písm. j) trestního řádu, tak jak byl proveden Nejvyšším soudem ČR ve věci sp. zn.

6 Tdo 578/2002, byl podroben ústavnímu přezkumu ve věci vedené pod sp. zn.

II.ÚS 32/03 a Ústavní soud jej shledal zcela ústavně konformním (srov. usnesení ze dne 8.

2003 čj.

II.ÚS 32/03-10 ).

Čtvrtý senát Ústavního soudu nemá důvod se od tohoto závěru odchylovat ani v projednávané věci.

Výtka stěžovatele, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR implikuje závěr, že Nejvyšší soud ČR hodnotil přípustnost trestního stíhání stěžovatele jen v časovém rozmezí po zastavení řízení a následném prohlášení obviněného, že na projednání věci trvá, a nezabýval se hodnocením celkové doby trvání trestního stíhání, dle názoru Ústavního soudu v obecné rovině nepostrádá jistou míru racionality, neboť takový rozsah hodnocení přípustnosti trestního stíhání z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR výslovně nevyplývá.

Pod zorným úhlem závěrů shora vyložených však "mlčení" Nejvyššího soudu ČR k celé délce trestního stíhání z hlediska její přiměřenosti ve vztahu k hodnocení přípustnost trestního stíhání však nelze považovat za skutečnost, která je způsobilá přivodit zásah Ústavního soudu.

Postup Krajského soudu v Praze po výslovném prohlášení stěžovatele, že na projednání věci trvá, považuje Ústavní soud za postup v souladu s principy spravedlivého procesu, neboť vychází z toho, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo na rozhodnutí ve věci při zachování všech atributů řádného procesu.

Pokud tedy Krajský soud v Praze v daném stádiu řízení pokračoval v trestním stíhání a ve věci rozhodl a pokud Nejvyšší soud ČR s ohledem na vývoj trestního řízení v jeho konečném stadiu dovolání odmítl s tím, že namítaný dovolací důvod nelze za dané situace uplatnit, neboť rozsudku předcházející trestní stíhání nebylo ze zákona nepřípustné (§ 11 odst.

1 trestního řádu), když obviněný sám požádal o pokračování v trestním řízení, Ústavní soud považuje tyto závěry za ústavně zcela konformní.

Stejný závěr Ústavní soud učinil i ohledně rozhodnutí dovolacího soudu v části týkající se odmítnutí dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání s přihlédnutím k § 11 odst.

1 písm. a) trestního řádu z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 3.

1998, neboť nezjistil, že by postup soudu byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, když jeho argumentaci považoval za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou.

Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu